G 289 / Americký psycholog nabízí postřehy, ale golf nenaučí

Jak si to v hlavě uspořádat, abychom hráli lepší golf? Odpovědí na tuhle otázku se zabývá celá plejáda odborníků, sportovních psychologů. Američan W. Timothy Gallwey využívá vlastní metodu zlepšování, tzv. inner game. Napsal o tom celou knihu. České vydání nazvané Inner Game pro golfisty / Jak se naučit dobře hrát golf vydalo před vánoci nakladatelství Management Press.

Gallwey definoval metodu inner game už před třiceti pěti lety, v knize věnované tenisu, která vyšla v roce 1974. Publikace měla úspěch, a tak se Gallwey vrhl na další sport, golf. Jeho golfový rádce vyšel poprvé v roce 1979, ale následovala další aktualizovaná vydání. Během té doby se z Gallweye stal uznávaný kouč a poradce, jehož rady využívají jak sportovci, tak lidé z oblasti byznysu.

Hned zkraje se musím přiznat k jedné fatální věci. I když jsem se snažil, nepochopil jsem zcela úplně, v čem je metoda inner game tak jedinečná a zvláštní. Dokonce si troufám říct: není to vůbec metoda. Je to soubor mentálních cviků, psychologických rad a praktických pomůcek, jejichž základem je vyřadit z činnosti mysl a nechat „hrát“ své tělo. Mnohé z principů inner game přitom najdete ve spoustě jiných příruček věnovaných nejen golfu, ale psychologii života obecně.

Jako v každé jiné knize tohoto typu se to i u Gallwey hemží příklady, kdy hráč téměř zázračně po „užití metody“ zlepšil svůj výkon. Občas přidá autor i příklad z vlastní kariéry, neopomene zmínit svá zázračná skóre jen trochu nad par. V tomto směru Gallwey nezapře ryzího amerického podnikavce, který umí prodat hlavně sebe sama.

Znamená to snad, že kniha je zbytečná a nestojí za čtení? Že Gallwey je jen další z řady psychošarlatánů, který si udělal z jednoho nápadu dobrý byznys? To nikoli.

Jakkoli mi metoda inner game připadá poněkud vágní, najde na druhou stranu čtenář na více než 250 stranách opravdu velké množství dobrých postřehů týkajících se golfu, ale i sportu obecně. Gallwey je určitě všímavým pozorovatelem života, dokáže také přesně analyzovat lidskou psychiku. O sportu toho ví hodně, výtečné je například jeho srovnání tenisu a golfu. Ostatně tenis zná lépe než golf, hrál ho od dětství.

Ty nejlepší postřehy najde čtenář na začátku knihy a pak také na jejím konci. Tedy v částech, které se metodě nevěnují, jsou obecné. Z těchto střípků si může čtenář dokonce složit svoji vlastní metodu, jak ke golfu přistupovat. Jak se – možná – i zlepšit. Jednou z cest může být třeba to, že čím více se soustředíme na skóre, tím hůře pro nás. Golf je hra, jejímž smyslem není jen hrát dobře. Může mít mnoho dalších významů, především sociálních, ale i zdravotních atd. Gallwey tu uvádí jeden neobvyklý příklad, kdy šel hrát s ženou, která byla velmi vážně nemocná, měla rakovinu. Ta žena si nepočítala skóre, nehrála podle pravidel, ale všem to bylo jedno. Jen prostě švihala holí a šla hřištěm. I to je golf.

Asi nejzajímavější a také nejvíce mířící k podstatě je úvaha nazvaná Marťanovi tlak na golfu nevysvětlíte. Její podstatou je myšlenka, že psychický tlak, který nás sužuje a brání dosažení lepších výsledků, nevytváří hra sama. „Ať je v sázce cokoli, není to součástí golfu, ale významu, který této hře hráči přikládají,“ píše Gallwey. „Tlak musíme hledat ve hrách, které hrajeme, zatímco hrajeme golf, ve hrách, které mají kulturní podtext a předávají se z generaci na generaci.“ Ty hry spočívají v tom, že jednou chceme dosáhnout snížení hendikepu, jindy se chceme dobře umístit na turnaji, potřetí se potřebujeme před někým předvést, nebo chceme sami sobě dokázat, že jsme lepší, než si myslíme.

Oprostit se od všech těchto her je nicméně nadlidský úkol. Nejde tu totiž jen o golf, ale o život sám. Umění být sám sebou, nehrát v životě různé hry, nebýt vtažen do kruhů, ve kterých se člověk točí bez možnosti vystoupit, to je úkol, nad kterým si lámou hlavu všichni mudrci od dob, co je lidstvo lidstvem. Gallwey ho pochopitelně také neumí vyřešit. Ale cesta, kterou jde, má vcelku dobrý směr.