G 275 / Kolik lidí začne kvůli Ryder Cupu hrát golf?

Už delší dobu můj zájem o televizní golfové přenosy upadal. Nicméně vše vyvážil letošní Ryder Cup. Bylo to drama, jaké muselo strhnout každého, kdo hraje golf. A patrně bavilo i ty, kteří o téhle hře mnoho nevědí. Nedivil bych se, kdyby po takovém zážitku chtěli golf zkusit.

Nejzajímavější golfové turnaje včetně majorů se většinou hrají v USA a díky časovému posunu je to pro Evropana noční záležitost. Letos se Ryder Cup hrál na evropské půdě a tak člověk nemusel ponocovat.

Zásadním faktorem, který ale Ryder Cup povyšuje na jedinečnou podívanou, je formát hry. Jamkovka je dnes záležitostí především rekreační hry mezi kámoši, na špičkové úrovni spíš živoří. Ryder Cup ukazuje, jak dramatický tento formát dokáže být. Když se k tomu přidá princip týmové soutěže, opepřený národnostním prvkem, je na vděčnou podívanou spolehlivě zaděláno. Je mimochodem příjemné a povznášející vidět, jak Evropa skutečně bojuje coby jeden evropský národ. V takovém případě má člověk pocit, že také patří pod onu málo emocionální modrou vlajku se žlutými hvězdami.

Třicátý osmý ročník Ryder Cupu uchvátil hlavně tím, jak se kývaly misky vah na jednu i druhou stranu. Bylo zábavné sledovat v průběhu hry na webu „projected results“, tedy „očekávané výsledky“, jak se jevily třeba na čtvrté, dvanácté jamce. Prakticky nikdy to tak nedopadlo. S jedinou výjimkou, která se posléze ukázala důležitá. Po sobotních fourballech a foursomech to vypadalo, že Evropa by mohla vést 10 ku 6. Nakonec vedla jen 9,5 ku 6,5, ale právě tenhle náskok i zvrat v celém utkání rozhodl.

V pondělních singlech nicméně zatáhli Američané pořádně za provaz a Evropa se musela strachovat o vítězství. Američané jsou prostě individualisté… A svou roli hraje i skutečnost, že právě u nich se hraje nejlepší golfová soutěž, je tu silná a dobrá konkurence. Evropanům zase víc sedí týmová atmosféra. Letos se sešla pestrá směsice různých typů. Od rozjíveného irského mladíčka Rory McIllroye, přes excentrického elegána Poultera, distingovaného Donalda, chladného Kaymera, impulzivní bratry Molinariovy, až po důstojného Jimenéze a spolehlivého Westwooda. A samozřejmě pořízka McDowella, na kterém nakonec všechno záviselo. Irčan to ustál.

Na letošním klání bylo zajímavé i to, že prakticky všichni aktéři alespoň jednou klopýtli. Že si nejlepší formu nepřiveze světová jednička Tiger Woods, to se čekalo. Se Strickerem sice zprvu vyhrávali, ale výprask šesti jamek rozdílu, který si vlastními chybami uštedřili ve třetí čtyřhře, to se jen tak nevidí. Nicméně Woods si pak všechny získal mistrovským výkonem v singlu, včetně jednoho eaglu. Z Američanů alespoň jednou selhali i jistoty typu Strickera či Furyka. Jediný, kdo ani jednou neprohrál, byl Stewart Cink. Byť i on ve dvou zápasech ztratil po půl bodu.

Na evropské straně se zdálo, že neporazitelným sloupem by mohl být Lee Westwood. Ale i on nakonec klopýtl, v singlové bitvě se Strickerem. Evropa byla skutečně jako na houpačce, hráči připravili kapitánu Montgomeriemu chvíle mučivého napětí, kdy raději zavíral oči. Bratři Molinariové si s jeho nervy i nervy diváků asi zahrávali nejvíc.

A propos diváci. Nemám moc rád ty řeči o slušnosti golfu oproti jiným sportům, ale na Ryder Cupu je vidět, že tu panuje sice vysoce soutěživá, ale pořád docela férová atmosféra. Je úžasné sledovat, jak se lidé na klání dokáží vystrojit, jak vynalézavě a vtipně dokáží povzbuzovat – hlavně při nástupech hráčů na prvním odpališti. Symbolem letošního Ryder Cupu určitě bude paruka a lá Rory McIllroy. Hustá kštice velikosti fotbalového balónu, v černé i modré barvě.

Ačkoli termín letošního Ryder Cupu mnozí kritizovali kvůli možnému špatnému počasí (a kritika se zdá být oprávněná), byl to nakonec skvělý vrchol sezóny. Za dva roky se bude hrát v USA – a to jsem na sebe zvědav, jestli na přenosy do nočních hodin vydržím. Nezbývá než čekat na další klání, za čtyři roky. I v tom je ale půvab téhle soutěže. Je vzácná.