G 269 / Češi na Čeladné: neprošli o kus nebo o vlásek?

Jaká byla letošní evropská Čeladná? Jednoduše: posunula se dál než ta loňská. Zda-li je to kousek nebo kus, to záleží na úhlu pohledu.

I když turnaj vypadal zpočátku co do hráčské obsazenosti lépe než loni, nakonec to tak slavné nebylo. Ti nejzvučnější avizovaní nepřijeli. Magnetem tak zase byl M. A. Jiménez, který má účast trochu za povinnost. Z první stovky světového žebříčku dorazila ani ne desítka hráčů, přičemž nejlépe na tom byl právě Jiménez – třicátý devátý. Turnaj byl ale dramatický: tři hráči jdoucí do finálového rozstřelu, třetí den mohutně bodující Jiménez. A druhý den o cut bojující Viktor Skalle…

Ano, Skalleho jméno se z českých hráčů skloňovalo nejvíce. Je jedna rána, o kterou mu utekl postup do víkendových dní, hodně nebo málo? Z hlediska početního je to ta nejmenší golfová jednotka. Takže mu postup unikl o vlásek. Ale Skalle sám sympaticky přiznal, že byl obrovsky nervózní. Nebyla to tedy otázka štěstěny neboli „vlásku“, hráč tu prostě došel na mez své mentální výkonnosti. I když se snažil, situace byla nad jeho možnosti dané zkušenostmi s podobnými situacemi.

V tom je i rozdíl mezi jednotlivými třídami hráčů. Ti z vyšších kategorií jsou zkušenější, na vidinu cutu nemyslí, protože vědí, že když se jim to nepovede jednou, podruhé to vyjde. Vědí o stabilně vysoké úrovni své hry. Skalle se zákonitě musel třást, protože další šance na podobný úspěch může přijít nejdříve za rok – pokud se do Čeladné kvalifikuje. Ta rána tedy číselně vypadá jako kousek, ale ve skutečnosti je to pořádně dlouhý kus cesty.

Ale i tak Skalle podal dobrý sportovní výkon. Být dělený osmdesátý není mezi 144 hráči propadák. Loni byli amatéři Jiří Korda jun. a Stanislav Matuš na děleném 87. místě, ovšem rozdíl byl tři rány od cutu, nikoli jedna. Kdyby to tak šlo dál, příští rok už snad český hráč projde… Ostatně vedle Skalleho opět zabodovali právě amatéři. Martin Příhoda a Filip Mrůzek skončili jen o ránu hůře než Skalle. Důležité je, že oběma hráčům ještě nebylo dvacet let, budoucnost mají před sebou. Zkušenost z takového turnaje je k nezaplacení.

Příhoda i Mrůzek dobře zahráli hlavně svá druhá kola – možná už byli méně nervózní. I Příhoda o postup přišel jako Skalle až v samém závěru. Do patnácté jamky byl plus dva, pak přišlo bogy a na osmnáctce taky. Naopak Mrůzek byl po dvanácté jamce druhého kola ze hry, a tak dvě birdie ve finiši ukazovaly, že když už hráč nemá co ztratit, hraje se mu lehčeji. Právě toto kolo zajistilo Mrůzkovi primát: je jediný z Čechů, který dokázal zahrát hřiště alespoň v jednom kole v paru.

To je docela zásadní skutečnost. Skalle byl letos celkově tři nad par, oba amatéři čtyři nad par (i loni Češi nejlépe +4). Tady je vidět ten hlavní rozdíl. Konkurenceschopný hráč musí hrát pod par, nejhůře v paru – s ničím jiným nelze uspět. Jenže Češi tohle dlouhodobě nedokáží. I proto také ze šestnáctky českých hráčů skončila plná polovina v samém závěru startovního pole. A výsledky +23, +26, +28 a +35 za pouhá dvě kola vypadají docela ostudně. Díval jsem se na chvosty některých letošních turnajů European Tour a většinou jsou na koncích hráči s +15. Nejhorší cizinec na Čeladné, Švéd Jarmo Sandelin také dosáhl +14. Těch šestnáct volných míst je tedy pro české hráče vzhledem k jejich úrovni docela luxus. Někteří na podobný turnaj nemají ani náhodou.

Loni jsem v článku o Čeladné napsal, že je potřeba vydržet, protože turnaj přiláká hráče jen za předpokladu, že se o něm bude vědět, že bude stabilně propagovaný, dobře organizovaný, finančně zajištěný. Loňské nemoci v podobě promotérských změn se už nekonaly, vše docela klapalo. Díky silné mediální podpoře se o turnaji hodně vědělo.

Nelze tedy než říct: vydržet a ještě jednou vydržet. Turnaj konaný v Česku nikdy nebude patřit ke špičce evropského golfu, ale aby sem přijelo třeba dvacet hráčů z první stovky, to není nereálný cíl.