G 252 / Dokud tráva neroste
V dubnu začíná na golfových hřištích tráva teprve růst a je relativně nízká. To je dobrá situace pro ty, kteří chtějí snižovat svůj hendikep. Když zahrají mimo ferveje, raf je tak nízký, že z něj dobře odehraje míč i začátečník. Ale spěchejte, v květnu už to tak snadné nebude.
Jaro letos nepřišlo tak brzo jako loni. Minulý březen a především první půlka dubna byly extrémně teplé, tráva rostla a v květnu už byl raf na hřištích skutečnou herní překážkou. Letos se jaro opozdilo – respektive přišlo tak, jak obvykle chodí. Hrál jsem před nedávnem v Beřovicích a nestačil jsem se divit, jak snadno se napravovaly nejrůznější úlety do strany. Jeden známý zase byl na Kunětické hoře a měl stejnou zkušenost. Tohle východočeské hřiště je proslulé svým obtížným, hustým rafem. Jenže teď tam žádný nebyl.
V květnu už stačí jeden, dva týdny tepla a deště a tráva už se žene do šíře i výše. V červnu je už tak vysoká, že na loukách ji poprvé sekají.
Na některých hřištích raf nenechávají dorůstat ani do výšky deseti centimetrů, stále sekají. Hráčům se totiž nelíbí, když míč pořád hledají, když jim raf příliš komplikuje hru. Je i v zájmu majitelů hřiště, aby se hra nezasekávala. Například v Benátkách nad Jizerou, na hřišti linksového charakteru, rostou skutečně nádherné traviny (a místu se proto také říká Traviny), ale pamatuju si, že když je nechali vyrůst, byl jsem v nich pořád. Teď je to hřiště takové holátko, ale hraje se tu o dost lépe.
I proto nenajdeme mnoho českých hřišť, kde by byl skutečný „heavy rough“. Na zmíněné Kunětické hoře je a stal se proslulým. Ovšem jsou tu také docela široké ferveje, takže problémům se lze vyhnout. Skutečně brutální raf jsem ovšem zažil jinde: na privátní Casa Sereně u Kutné hory, v prvním roce provozu hřiště. Od začátku sezóny tam trávu vůbec nesekali, vyrostla do výšky kolen a tak hustě, že zahrát do ní míček znamenalo jediné: hrát jiný, protože ten původní nešlo nalézt. Tráva pak byla v létě už žlutá, nádherně se vlnila a vytvářela přírodní kožich. Loni se ale už i tady sekalo – a hřiště trochu ztratilo jak na obtížnosti, tak na estetické jedinečnosti.
Když už v nějakém rafu jste, jak vlastně hrát? Při pohledu na vyšší a hustou trávu většina hráčů sevře hůl pevně a švihne tvrdě, jak jen to jde. Jenže výsledkem bývá hůl trefující trávu, drny, zem, jen ne míček.
Ano, hůl je potřeba sevřít pevněji, i švih by měl mít potřebnou razanci. Ona „razance“ ale neznamená napnout svaly na sto procent, protože pak jste v křeči a ránu určitě zkazíte. Důležitá je především plynulost celého švihu, stálá a zvyšující se rychlost hlavy hole. Zkuste si prostě předsavit, že hůl doslova projede celou travou jako nůž máslem – ona sice neprojede, ale ta představa dodá vašemu švihu právě tu potřebnou uvolněnost. Někdy se vyplatí i trochu snížit držení, máte pak nad holí lepší kontrolu. Ale rozhodně nešvihejte pocitově rychleji, to vede ke stržené ráně.
Kam z trávy hrát? Pokud je tráva do výšky kolen – a vy máte štěstí, že míček najdete – pak existuje jediná cesta. Vzít do ruky sendvedžku, maximálně PW, a míček vlastně jen vyseknout ven. Tyto hole mají těžší hlavu, lépe travou procházejí. A co nejbližší cestou na fervej. Všechno jiné vede ke skoku míčku pár metrů před vás a dalším problémům. Pokud je raf vysoký deset, patnáct centimetrů, pak opět berte do ruky jen wedžky, maximálně devítku. Nemusíte hrát kolmo na fervej, můžete se držet směru vpřed, ale vždycky je výhodnější hrát k nejširšímu místu na ferveji, nikoli přímo k jamce a myslet si, že k ní dostřelím. Raf vždycky ránu zkrátí, zproblematizuje.
V zásadě nemá cenu vůbec hrát z rafu dlouhá železa a dřeva. Efektivita takových ran je malá až mizivá, nikdy s nimi rekreant nedosáhne té potřebné délky jako za normální situace. Když vidím, jak hráč s hendikepem okolo dvaceti, třiceti (ne-li vyšším) bere do ruky šestku nebo pětku železo a chce „napravit“ svou předchozí chybu, je nabíledni, jaký bude výsledek. Ten samý, ne-li horší, než kdyby vzal do ruky vedžku.
Je třeba si uvědomit, že když jste se dostali v rafu, je to chyba a za tu jste po zásluze trestáni. Trest ovšem není nijak krutý, je to jen jedna rána navíc – právě ta, kterou se bezpečně dostanete na fervej. A pořád ještě můžete doufat, že si k vlajce přihrajete tak blízko, že vám bude stačit jeden pat. V reálu je to ovšem tak, že v rafu se většina hráčů se středním hendikepem „zakope“ dvěma, třemi ranami navíc. Neuvědomí si, že je třeba chybu přijmout a a zařídit se podle toho. Hrát úspěšně z rafu, to je nejen otázka techniky, ale především zvládnutá taktika a psychologie.
Komentáře k článku