G 228 / Postavil si drajving na políčku

Polabí je trošku nudný kraj, rovina, ale třeba takový Bohumil Hrabal ho miloval. Polabí jsem si v posledních letech cyklisticky oblíbil, právě kvůli té rovině. Když se mi nechce šlapat v kopcích, sednu v Praze na kolo, západní vítr mi fouká do zad a jedu do Kolína, do Pardubic, zpátky pak vlakem.

Minulou neděli jsem zrovna takhle jel ke Kolínu, okresními silničkami třetí třídy, kde je malý provoz. Pole už jsou hnědá a zoraná, svítilo podzimní slunce a to se člověk jen kochá… Najednou koukám a v těch hnědých širých lánech vidím zvláštní nezoraný pruh políčka a na něm cedule 80, 100, 120. Nechce se mi věřit svým očím: takové cedule jsou přece na drajvingu! Kde by se proboha tady vzal drajving?

Okamžitě zastavím a dokonce vidím člověka, který tu odpaluje. Hned se dám do řeči a s překvapením zjišťuji, že dotyčný hráč je majitel, navíc mne zná, čte mé články. Tomu se říká náhoda.

Miroslav Petrák hraje golf už několik let a v kraji u Kolína také bydlí. Jeho matce tu patří malý kus pole a on si před třemi lety řekl, že si z něj udělá drajving. Takže políčko nejprve urovnal, zasypal prohlubně na krajích, pak nakoupil osivo, ručně osel (přesně jako kdysi: chodil a házel) a pak jen čekal. A tráva mu skutečně vyrostla. „Stavba“ drajvingu mu trvala zhruba dva měsíce, když nepočítá práci, tak ho to celé stálo asi 10 000 korun na osivu. Sel na podzim, přes zimu tráva vyrostla a na jaře mohl začít trénovat.

Drajving stojí hned u silnice, nejsou tu žádné rohožky ani budka pro vydávání míčů. Nač taky? Pan Petrák přijede, postaví auto na kraj louky, vysype míče a hraje. Z trávy, z jednoho konce na druhý. Vyseknuté řízky po čase dorostou. Délka drajvingu-políčka je zhruba 140 metrů, šířka asi padesát, šedesát. Na druhém konci je dokonce malý bankr, pískoviště. I z něho se dá trénovat. Drajving samozřejmě není zavlažovaný, takže tráva vysychá. Sekání trvá zhruba půl dne. Drajving má i jedno pěkné zákoutí. V horním rohu je minisad, šest stromů s lavičkou. Dá se tu sedět v podvečerních hodinách a koukat na západ slunce. Hezky tu bývá prý i v zimě, to sem majitel taky občas zajede na hodinku, aby se při odpalech protáhl a zahřál.

Na drajvingu trénuje jen pan Petrák s manželkou, která taky hraje golf. A pak ho využívá soused, rovněž golfista. Lidé z okolních obcí sice koukali na tuhle „polnost“ trochu divně, někdo prý také zpočátku vytrhal kolíky po stranách, ale po čase si zvykli a drajving je pro ně běžnou věcí. Že by ale tahle tréninková plocha někoho z místních zlákala k tomu, aby začal hrát golf, to se zatím nestalo.

Pan Petrák mi půjčil hole, zkusil jsem si pár ran a je to bezva pocit. Hrajete si na vlastním políčku, zahrádce, nikdo vás neruší. Provoz na silnici skoro nulový. Zdejší místo se navíc trochu zvedá, je tu kopec, takže je z pole nad drajvingem i výhled do dáli. Samozřejmě jsem se ptal, jestli neuvažuje pan Petrák o stavbě hřiště. Samozřejmě uvažuje, ale zatím to jsou skutečně jen úvahy. I když zrovna tohle místo, mírně se svažující, by bylo pro devítku ideální.

Byl jsem z toho náhodného setkání na drajvingu v polích nejen překvapený, ale měl jsem i radostný pocit. Viděl jsem člověka, který měl dobrý golfový nápad a taky ho realizoval. Někdo si na zahradě postaví bazén, on si postavil kousek od domku drajving. A že se tu nedá hrát s delšími železy? Nedá, ale když pomine léto a okolní oranice je vyschlá, urovnaná, tak hrajete za výseč a prostě jdete hledat do pole za drajvingem. I v tomhle vidím výhodu: zatímco na běžném drajvingu jen stojíte a pálíte, tady musíte chodit, protože míčky za vás nikdo jiný nesebere.

Kdybych měl nějaké pole, kdybych nebydlel v Praze, tak bych si určitě něco podobného taky postavil. Jestli takovou možnost máte vy, rozhodně neváhejte.