Co stihnete za deset let v golfu

(GOLF) Letos na začátku dubna je to deset let, co jsem získal zelenou kartu a tím jsem se stal plnoprávným golfistou. Co člověk za těch deset let v golfu pozná a stihne, což zažije?

Deset let hraní golfu není bůhvíjak dlouhá doba. Padesát let by bylo něco jiného. Už třeba fakt, že jako desetiletý kluk hrajete na nějakém hřišti a to hřiště vypadá ve chvíli, kdy je vám šedesát, úplně jinak, je fascinující. Ale na druhou stranu deset let je z hlediska českého golfu, který se začal výrazně rozvíjet teprve před nějakými patnácti lety, ne tak krátká doba.

Jako snad každý golfista jsem prošel tzv. první fází, kdy mne golf chytil skoro jako droga a já se snažil nejen co nejvíce hrát, ale také co nejrychleji hrát lépe a lépe, snižovat hendikep. Pamatuji si, že nejvíce jsem si ale hru užíval asi tak okolo HCP 18, když jsem věděl, že mi stačí pohodlně hrát bogy. Ta chvíle trvala bohužel jen velmi krátce, asi tak dva tři měsíce, protože jak jsem byl v psychické pohodě, hned jsem dál snížil. A tím začal tlak na výsledky, musel jsem někde hrát pary. Tenhle ne-luxus vlastně trvá dodnes, byť v zásadě jsem pořád tím bogy-golfistou.

Výsledky a kvalita hry jsou jedna věc, že jsem ale za těch deset let stihl objet 89 českých hřišť, to považuji vlastně za největší přínos, ze kterého navíc stále čerpám. Poznal jsem spoustu typů areálů, hodně různých míst, udělal jsem si obrázek o výšinách i nížinách českých hřišť. Nedokážu si představit, že bych hrál golf jen na omezeném počtu hřišť. I dnes mne baví poznávat nové.

Za druhý obrovský přínos považuju to, že jsem o golfu začal psát. Díky tomu jsem mohl poznat mnoho pozoruhodných lidí s golfem spojených, podařilo se mi vidět zblízka celý systém golfu v Česku, celou českou golfovou společnost. Golfové články jsem začal psát už v roce 2004 (ten první byl rozhovor s architektem J. Veldenem pro Reflex), od roku 2005 píšu pravidelné sloupky, každý týden jeden. Celkem už jich je přes 450. Je i pro mne záhadou, že dokážu každý týden najít nové téma, že se mi to neomrzelo. To svědčí o jediné věci: golf je neobyčejně silný fenomén, mnohavrstevný, který má spoustu tváří a tak má co nabídnout.

Nemůžu říct, že by mne po těch deset let golf stále bavil stejnou mírou. První tři roky jsem ho skutečně konzumoval vydatně, hrál jsem v zimě, v létě pilně objížděl hřiště, omezil jsem tehdy i můj sport č. 1, cyklistiku a cykloturistiku. Pak jsem ovšem došel na mez svého hendikepu (cca 10-12), kde jsem ostatně dodnes. A s tím, že jsem se už herně nezlepšoval, prvotní silný zájem poněkud opadl. Trochu víc jsem se vrátil k ježdění na kole. Golf už tolik neprožívám.

Dnes hraju golf především proto, že je skvělou možností k sociálnímu kontaktu, setkání s přáteli, ale také je to dobrý sport do špatného počasí, kdy se na kole moc jezdit nedá. Našel jsem vcelku vyváženou polohu mezi hraním golfu a kolem, byť je jasné, že na oboje v míře vrchovaté se mi nedostává času. Musel bych být bohatým rentiérem, abych mohl dvakrát týdně na golf a třikrát na kolo. To by se mi docela líbilo, tahle frekvence…

Neměl jsem během těch desti let ani jednou chuť s golfem skončit. Mám především v zimě období, kdy na hole nesáhnu měsíc, dva i déle. Ale i když často hraju blbě, i když mne stálé ježdění za golfem autem občas otravuje, rozhodně si neříkám: s touhle hrou jednou seknu… A i kdybych třeba delší čas nehrál, asi bych se vždycky vrátil.

Nejsilnější zážitky za těch deset let? Bude to konvenční, ale si to byly chvíle, kdy se mi na turnaji, při soutěžní hře dařilo. Kdy jsem něco vyhrál. Zřejmě jsem soutěživý typ, který však v sobě tuhle soutěživost zároveň potlačuje. V posledních letech totiž skoro nehraju turnaje. Mezi silné zážitky taky vždycky patřily chvíle, kdy jsem přijel na dosud nepoznané hřiště a to se mi líbilo. A takových zážitků bylo celkem dost. Naposledy třeba loni na Loretě.

Ale patří sem i chvíle, kdy přijedu na své oblíbené Čertovo Břemeno a potkám se tu dr. Němcem, kdy si můžu popovídat s ing. Boučkem ze Staré Boleslavi, tedy s lidmi, kteří pro mne představují to nejlepší v oblasti lidské v golfu. Mohl bych tu teď vyjmenovat řadu dalších, které rád na golfu potkávám, ale byla by to dlouhá řada a kdybych na někoho zapomněl, mrzelo by mě to… Ale nemusí to být jen na golfu. Nedávno jsem byl ve vinárně na oslavě narozenin Jaroslava C. Nováka, autora knih o českých hřištích, a povídání s ním a s jeho kolegou, historikem golfu Prokopem Sedlákem, bylo zrovna tak skvělým zážitkem. Nebo když jsem se setkal s Hankem Haneyem, mohl zblízka vidět jeho tréninkové metody. A opravdu mne bavilo dělat odbornou a textovou revizi české verze Haneyho knihy o Woodsovi.

Mohl bych v podobných zážitcích pokračovat, ale určitě k nim patří i jeden: když vždycky na začátku sezóny, právě v dubnu, po zimě vezmu hole a jdu obyčejnou devítku. Stromy jsou ještě holé, bez listí, ale bývá teplo, slunce už hřeje. Jaro v těch chvílích přebírá nadvládu nad zimou a na golfu bývá krásně. Je skoro neuvěřitelné, že pravidelně každý rok v takovém okamžiku hraju dobře. Těch devět jamek jdu třeba jednu, dvě rány nad par. To se mi pak už během sezóny nestává.

Přičítám to faktu maximální psychické pohody, kterou v tu chvíli mám. Beru to tak, že se po zimě setkávám zase s dobrým známým, a ten dobrý známý, golf, mne velkoryse odmění dárkem v podobě pěkného výsledku. Tak neváhejte a taky rychle běžte na hřiště. Třeba i vám to půjde skvěle. Přeju vám příjemných deset let na golfu.