Česko je zemí indoorům zaslíbenou

(G 342 ) Víte, kolik je v České republice indoorových golfových zařízení? Téměř devadesát. To je stejný počet, jako je venkovních golfových hřišť. Není ovšem indoor jako indoor.

Na jednom pólu najdeme indoory typu pražského Stepu, Hostivaře, Čechie nebo Erpetu, kde jsou hráčům k dispozici nejen počítačové herní simulátory, ale i krytá hala s možností odpalování do sítě. Samozřejmostí jsou i velké plochy na patování a někde je dokonce malé hřiště pro adventure golf.

Na druhém pólu může jít jen o dvě kóje se simulátorem, které jsou součástí sportovního klubu širšího zaměření, případně i restauračního provozu. Někdy je skutečné pozoruhodné, v jakých špeluňkách se dá golf hrát. Za indoor se ale počítá třeba i jediná kóje v golfových klubovnách u běžných hřišť. Je to vlastně přidaná hodnota k areálu samotnému.

Venkovní hřiště jsou v České republice rozdělena poměrně nerovnoměrně a jejich lokace odráží především ekonomickou sílu daného regionu. V Praze a středních Čechách je 27 znormovaných hřišť, což je téměř třetina jejich celkového počtu v republice. Indoory toto rozdělení v zásadě kopírují. V Praze a středočeském okolí jich je celkem 29. Je tu ovšem jeden rozdíl. Zatímco na území hlavního města najdeme jen čtyři golfová hřiště a zbytek z těch 27 je ve středních Čechách, u indoorů je to přesně naopak. Dvacítka indoorů je v Praze a jen devět mimo ni.

Další kraje v republice už disponují mnohem menším počtem a stav v zásadě kopíruje počet venkovních hřišť. Nejméně indoorů je na Vysočině, pouze jediný v Jihlavě. Naopak v Karlovarském kraji, kde je i hodně hřišť, jich je celkem osm. V žádném z krajů České republiky – kromě Prahy – není více než devět indoorů.

Poměrně masivní nárůst těchto zařízení je samozřejmě dán růstem golfistů obecně. Ještě více než u venkovních hřišť se tu projevuje ekonomické pozadí golfu jakožto volnočasové aktivity, na které lze vydělat. Zatímco hřiště si majitelé stavěli v minulých letech někdy i z poněkud idealistických pohnutek („postavím si svůj sen…“), u indooru něco takového asi moc nefunguje. Zatímco venkovní golfové hřiště je krásné, je „živé“ ve smyslu přírodním a bude tu (snad) navěky, indoor je poněkud nudný, bez duše i života a hlavně – je všude stejný. Důležitým rozdílem je také ekonomická náročnost. Hřiště vyžaduje investici desítek miliónů, kóje pouze miliónů.

Venkovní golfová sezóna u nás trvá přibližně sedm měsíců od dubna do konce října, někde se ale obvykle natáhne ještě o pár týdnů. Indoor je na tom hůř, hlavní sezóna začíná na přelomu listopadu a prosince a končí nejpozději v březnu. Pokud je mírná zima a hřiště jsou otevřená, chodí hráči také stále ven – a tím provoz indooru ztrácí. Trochu to připomíná provoz sjezdových zimních areálů, která jsou závislá na počasí.

Kolik hráčů využívá indoor a kolik strčí přes zimu hole do komory a vytáhne je až v dubnu? Přesnou statistiku se mi nepodařilo nalézt, ale z různých anket na webových golfových stránkách vyplývá, že indoory využívá zhruba polovina těch, kteří se do hlasování zapojili. Někteří z těch, kteří do indoorů nechodí, raději využijí možnosti hrát v zahraničí, jiní zase dávají přednost hře venku za každého počasí. Jako důležitý důvod odmítátní uvádí kupodivu dost hráčů (asi 25%) i finanční náročnost indooru. Jen asi 15% hráčů chodí do indooru hrát často. A to se do anket ještě zapojují spíše aktivnější hráči, takže výsledně bude využívat indoory ještě méně než těch 50% hráčů.

Důvod, proč chodí golfisté méně hrát dovnitř, je nasnadě. Kóje prostě není hřiště – netřeba se o tom více rozepisovat. Jednou z důležitých příčin ale může být i to, že hodně hráčů neví, jak se vlastně na simulátoru hraje. A ve svém okolí pak nemají nikoho, kdo by byl ochoten je to naučit. Simulátor je skutečně specifický v tom, že vyžaduje nejen golfovou, ale částečně i počítačovou obratnost. Stejně jako se musíte učit hrát golf samotný, nějakou chvíli vám trvá, než se naučíte nastavit hřiště a ovládat jeho funkce – směr hry, patování atd.

Osobně mám k indoorovému golfu vcelku pozitivní vztah. Pokud jde o hraní do sítě, využíval jsem ho hlavně během prvních tří čtyř let hraní, kdy jsem chtěl zlepšovat svoji výkonnost. Jen tak si „zabouchat“ bych chodil možná i dnes, kdybych měl víc času. Je to docela příjemné protažení těla a osvěžení golfové dovednosti přes zimu.

Pokud jde o simulátorový golf, tam je trochu paradoxně můj vztah méně vřelý. Po dvě až tři zimy mě docela bavil, ale v posledních letech ho nevyhledávám. Většinou mě totiž po hodině hry tento typ golfu přestává bavit. Je to prostě „jen“ bušení do plátna… Špatně se mi taky odhaduje hra na krátkou vzdálenost, patování mám výrazně horší než venku. Indoor vyžaduje i domluvu s kamarády či spoluhráči, je to organizačně náročnější než jen singl bouchání do sítě.

Přitom i výhody jsou zde patrné. K té hlavní počítám fakt, že indoor mám vždycky blíž než venkovní hřiště samotné. Nijak se taky člověk nemusí „připravovat“, prostě popadne bag a jede. Hraje se v jakýchkoli botách, v jakémkoli oblečení, džíny nevadí. Pití i jídlo vám donesou až ke stolu. A velkou výhodou je i to, že nepotřebujete na osmnáct jamek půlden nebo rovnou celý den, ale obvykle je zvládnete za dvě hodiny.

I když můj vztah k indooru prošel změnou od aktivního postoje k pasivnímu (loni a letos jsem v něm ještě ani jednou nehrál), pokud by zavládla nějaká hodně tuhá zima bez možnosti hrát venku, určitě bych ho zase rád využil. Je to sice pořád jen náhražka, ale rozhodně vám tenhle „sex s gumovou pannou“ na čas uleví od golfového absťáku.