Češi nechtějí platit za golf

(G 378) Vrabci na střeše si o tom cvrlikají už dlouhou dobu. Český golfista strašně nerad platí za hru. Hledá všemožné cesty, jak hrát zadarmo, případně platit o třetinu či polovinu méně. Co je vlastně příčinou?

Lidi dostávají rádi věci zadarmo. To platí všeobecně pro celý svět, ať už se jedná o Česko, Švýcarsko, Čínu nebo Nepál. Je zřejmé, že kdyby si mohl „každý brát dle svých potřeb“ a „dávat dle svých možností“, jak si to rýsovali teoretici marxleninismu, dopadlo by to se světem špatně. Lidská společnost totiž funguje na jiném principu: vše má svoji cenu, a pokud dotyčnou věc chcete, musíte za ni dát adekvátní hodnotu.

Golf je co do prostoru, spotřeby energie, vybavení atd. poměrně nákladná zábava. Abyste mohli jít na hřiště, někdo ho musí postavit, provozovat, udržovat. A ještě na tom chce vydělat. Náklady na provoz se potom promítají do ceny za hru. A skoro nikde na světě není golf zadarmo. Golf se navíc příliš nehraje v chudých zemích, ale jen těch bohatých.

Jenže někde je golf levnější a někde dražší. A o to jde.

Současné ceny za hru na osmnáctijamkovém hřišti se v Česku o víkendu už dávno vyhouply nad 1 000 korun. Někde se hraje za méně, ale to je spíš výjimka. Porovnáme-li ceny za fýčko s Rakouskem (už jsem o tom mockrát psal), zjistíme, že cena za golf je u nás vzhledem k platům skoro dvojnásobná. České ceny fýček jsou o trochu menší, než je standard evropských západních zemí, ovšem české platy jsou dvakrát i třikrát menší, než je evropský standard. Jinými slovy: Rakušan nehraje za 1 200 korun, ale třeba jen za 600-700. Za tuto cenu si ovšem v Česku zahrajete většinou jen někde na devítce (2×9 jamek), a to ve všední dny.

Češi tedy neradi platí v první řadě proto, že cena je vysoká. Vynikne to v konfrontaci s jinými sporty, kde se platí částky spíše v řádech několika stovek korun. Tři, čtyři stovky za tenis, squash, za plavecký bazén atd. jsou běžné. Jenže dávat např. 1500 korun je prostě hodně. Důležitým faktorem je i to, že když se někdy po roce 2005 stal golf v Česku poměrně rozšířenou záležitostí a hráči se začali počítat už na desítky tisíc, začala být otázka ceny akutnější. Golf v tu chvíli nehráli jen bohatí a nejbohatší, ale i ti ze střední třídy. A ti koukají do své peněženky.

Druhým zásadním důvodem neochoty platit je fenomén turnajů a pozvání na ně. V Česku se obecně hraje turnajově ostošest, spousta z nich je navíc na pozvánky, „zadarmo“. Turnajový pytel bobtnal od roku 2000 stejně, jako rostl počet hráčů. A všichni golfoví novicové si zvykli, že sem tam dostanou nějakou pozvánku. Komu by se pak chtělo platit, jezdit na nějaké hřiště, když tu nedávno hrál zadarmo?

Dalším důvodem je to, že česká golfová komunita je stále relativně nevelká a lidé se vzájemně znají. Někomu prokážu službu, on mi jako protislužbu dá fýčko zadarmo. Tamhle mám známého, ten mi zařídí hru, s tímhle půjdu, ten tam má firemní kartu… Všechny tyhle skuliny jsou hojně využívány.

A když už nemůžu hrát úplně zadarmo, tak chci aspoň pořádnou slevu. Takže se v posledních letech masivně rozmohl i trh s nejrůznějšími speciálními a nižšími cenami, vouchery, kupóny, hrami 3+1, 2+1 atd. I proto slaví úspěchy kluby, které nabízejí „paušální“ poplatky a pak hru „zadarmo“.

Jednoduše: trh je trochu „zkažený“, lidé namlsaní. Divit se jim ovšem nelze, šetřit chce dnes každý. Podobně nakažený je ostatně i trh s automobily, kde nedáváte-li velkou slevu, nemáte šanci prodávat.

Co by se asi stalo, kdyby se objevilo nějaké osmnáctijamkové hřiště střední či mírně lepší úrovně, které by řeklo: v sobotu a neděli hrajeme za 500! Třeba takové Poděbrady, Slapy, Malevil, Písek atd.? Anebo kdyby v Beřovicích, na Dýšině, Kunětické hoře, Černém mostě byla cena 700 korun? Měli by okamžitě dvojnásobný počet hráčů? Měli by narváno od rána do večera, a to i v deštivých dnech? Nejsem si jist, ale vím, že když se v Berouně hrálo za 1000 korun, měli o několik desítek procent víc hráčů.

Mimochodem, 500 korun za osmnáctku inkasují některá hřiště de facto už dnes. Jsou totiž turnajové série, které hráčům nabízejí „výhodné“ fee třeba za 1 200 korun o víkendu včetně oběda a svačiny. Ovšem organizátor téhle tůry si vyjedná s hřištěm cenu za hru na jednoho hráče právě těch 500 korun. Hřiště na to přistoupí, protože tím pádem má třeba na dopoledne zajištěno 50 hráčů. Ovšem skutečný výdělek jde do kapsy organizátora tůry, protože ten z 1 200 korun odečte 500 za fýčko, dalších 200 korun za oběd a bagetu – a odchází se ziskem 500 korun na hráče. Při padesáti hráčích je to celkem 25 000 korun. Majitelé hřišť tyto série samozřejmě nemají rádi, ale co jim zbývá: lepší mít 50 jistých hráčů za 500 korun, než nějakých dvacet nejistých za 1 200 korun. Výnos je přitom v obou případech stejný.

Nevím, jestli ekonomická nouze donutí někdy majitele českých hřišť jít na takhle nízkou cenu pro běžného hráče. Manažer jistého hřiště mi před časem říkal, že o tom uvažovali, ale nakonec od nápadu „500 za osmnáctku“ ustoupili. Trochu se báli, ale zároveň byli přesvědčeni: Češi by ani tak nechodili. I to by se jim zdálo moc…