Češi na Challengi: krutý pohled

(GOLF) Ta písnička je pořád stejná a má pořád stejně smutný tón. Čeští golfisté se v konfrontaci s kvalitními evropskými hráči neprosadili. O víkendu měli možnost předvést se na turnaji D+D Real Challenge na Kunětické hoře, ale cutem prošel jediný hráč z šestnácti.

V čem je probůh problém? Proč čeští golfisté nedokáží v konkurenci zahzraničních hráčů zahrát solidnější výsledky, aby jich alespoň několik postoupilo do dalších kol? Je to otázka techniky, nebo spíše psychiky? Nebo jde o to, že hráči málo trénují? Nebo málo trénují i hrají proto, že sezóna je v Česku krátká a oni nemají možnost – a také peníze – hrát přes zimu v teplejším podnebí?

O důvodech už jsem psal několikrát, psali o nich mnozí a bude o nich napsána ještě fůra slov. Často se na důvody ptám nejrůznějších lidí okolo golfu. Ze strany těch, kteří mají blízko k hráčům samotným, zaznívá jeden poměrně relevantní argument: nejde o to, že by česká golfová špička neuměla zahrát dobře, ale nemá možnost své technické schopnosti podpořit a upevnit zkušeností a tím i lepší psychickou připraveností.

V mnoha zahraničních státech se konají nejrůznější golfové turnaje třetí i druhé ligy, o samotné European Tour nemluvě. Na všechny tyto turnaje dostávají místní hráči pozvánky. Většina jich neuspěje, ale někteří se prosadí. Jde o kvantitu takových zkušeností – když se budete poměřovat desetkrát za rok s jinými Evropany, máte větší šanci se otrkat i prosadit, než když to zkusíte dvakrát, třikrát ročně.

Je to docela logická úvaha. Češi musí i za turnaji třetí ligy hodně cestovat, Challenge se koná v Česku jen jeden ročně, teď by měla po přestávce opět dorazit první liga. Na cestování potřebujete peníze, čas, stojí to i dost fyzické energie. Češi to mají možná opravdu těžší než takoví Rakušané, Němci, Švédové či Španělé – což jsou země buď s velmi silnou golfovou infrastrukturou, mnoha rekreačními hráči, turnaji, případně země bohaté.

Jenže nejen na evropské, ale i na světové scéně se čas od času prosazují i hráči z negolfových, někdy i vysloveně chudých zemí. V obecných podmínkách to tedy asi nebude.

Pokud jde o argumenty ze strany těch, kteří se nepohybují přímo v blízkosti hráčů, tak tady už padají ostřejší slova: čeští golfisté málo trénují, nedávají hře tolik, co by to vyžadovalo. Nejsou možná ani tak technicky dobří, prostě si to jen namlouvají. A psychika? Jsou vnitřně slabí, nemají náturu pravých vrcholových sportovců.

Je takové hodnocení spravedlivé? Nechceme od českých golfistů možná příliš mnoho? Není fakt, že jen pár z nich se dokáže občas prosadit na turnajích třetí ligy prostě odrazem toho, že Česká republika je golfové stále velmi mladou zemí? Není to, že jediná Klára Spilková v Evropě uspěla, prostě adekvátní tomu, že golf se u nás začal rozvíjet vlastně teprve před patnácti lety?

Na věc můžeme shlížet ze všech možných úhlů, můžeme hledat příčiny kdekoliv, ale výsledky nakonec hovoří samy za sebe. Z dlouhodobého hlediska se ukazuje, že čeští hráči hrají obecně o hodně vyšší čísla než jejich konkurenti – nedokáží se dostávat trvaleji a častěji pod par. To ukazují nejen turnaje evropského formátu, ale i naše domácí turnaje, ať už profesionální nebo amatérské.

Pro to, aby se hráči začali dostávat do předních pozic, a to i na turnajích třetí ligy, je nutné stabilně hrát výsledky v rozmezí par / pět pod par. Stabilně, nikoli nahodile nebo výjimečně, občas… Toho nejsou Češi prozatím schopni.

Lukáš Tintěra prošel na Kunětické hoře jako jediný cutem a skončil nakonec s výsledkem -3 (přičemž měl ještě kus štěstí v podobě hole-in-one, díky kterému získal ránu či dvě k dobru). Vítěz ovšem zahrál -19 a skoro dvacítka hráčů zahrála -10 a lépe. To stále hodně velký rozdíl. A právě tento rozdíl také ukazuje, jak daleko máme k alespoň k dobrým, když už ne nejlepším evropským hráčům. Je to vzdálenost opravdu nemalá.

Je tu ovšem ještě jedna „míra“. Marek Nový byl po dvou kolech na +4 a Ondřej Lieser na +5. Na +5 byl také amatér Šimon Zach. Cut byl na paru, takže i tato vzdálenost byla pro tyto hráče ještě dost dlouhá. Fakt, že z šestnácti Čechů prošel cutem jediný, vcelku nepřekvapí – ani v minulosti se Češi výrazněji nedostávali do finálových bojů. Ale že od cutu bude dělit hráče tolik ran, to je jistě nemalým zklamáním tohoto konkrétního turnaje.

Já vím – ono se to hezky píše od stolu, ono se to hezky kritizuje. Ale kdy by měl být člověk sám v poli a bojovat… Osobně s českými hráči tak trochu soucítím, je mi jich docela líto. Pořád se od nich něco očekává a oni pořád nejsou schopni uspět. Jenže to je právě sport: je nemilosrdný tím, jak tvrdě sráží k zemi ty méně úspěšné, méně dobré. Je to kruté, ale tak je to ve všech sprotovních disciplínách. Mnoho povolaných, jen minimum vyvolených.