G 176 / Jak vypadá dobrý golf?

Jednoduché: dobrý golf vypadá tak, jak se hraje na americké PGA. Jenže to je příliš snadná odpověď na otázku z titulku. Jak totiž vypadá dobrý golf, když hrají amatéři, rekreanti?

K zamyšlení nad tímto problémem mě přiměla jedna hra, kterou jsem nedávno absolvoval ve Mstěticích. Šel jsem ještě se dvěma hráči a drajvoval na sedmnácté jamce. Je to relativně dlouhá jamka, ze žlutých 374 metrů. Rána se mi povedla a skončila – fakt nekecám – zhruba 80 metrů od grýnu. Znamenalo to téměř 300 metrů dlouhou ránu. Spoluhráči koukali, nešetřili chválou. Skutečnost byla ale taková, že za prvé mi docela slušně foukalo do zad, za druhé byly ferveje vyschlé, takže míček hodně běžel a za třetí se jamka stáčela doleva a já hrál šikmo. Za normálních okolností by to byl můj běžný, zhruba 215 metrů dlouhý drajv.

Je dlouhý krásný drajv i ztělesněním dobrého golfu? Snažil jsem se spoluhráčům vysvětlit, že nikoli. Myslím, že nadprůměrně dlouhou první ránu už dalo mnoho rekreačních golfistů. Stačí shoda příznivých okolností (viz výše zmíněné) a i vám se určitě míček zastaví daleko za 250 metry. Jenže to není standardní golf.

Dobrý golf pro mě ztělesňuje především vyrovnanou, konzistentní hru. Rány vám létají zhruba tam, kam chcete, neztrácíte míčky, nejste v autech, nehledáte v rafu. A nemusí jít vůbec o výsledkově excelentní golf. Stačí například, když budete hrát pořád bogy. Někdo prostě nedopálí dostatečně daleko, aby mohl být na grýnech v regulaci, ale přesto dokáže hrát pěkně a čistě. Hra s hráčem, který je spolehlivý při svém bogy golfu, je pro mě vždycky potěšením mnohem větším, než když hraju s někým, kdo to pálí všemi směry, hraje pary i berdíky, ale taky se propadá k dabláčům i tripláčům.

Dalším znakem dobré hry je pro mě umění krátké hry. Čím dál víc oceňuji, když si někdo dokáže přihrát k vlajce tak, že mu stačí jeden pat. Je to krásný pohled na tu filigránskou práci, když někdo čipuje z dvaceti metrů a míček končí kousek od jamky. Nádherně se kouká i na patéra, který si s jistotou přihraje desetimetrovým patem a druhý pat už jen doklepává. (Nemám přitom na mysli patéra, který ten desetimetrový pat dá – to je totiž skoro vždy náhoda, shoda okolností, stejně jako ten třísetmetrový drajv. Mám na mysli hráče, který na grýnu dokáže skutečně odevšad zahrát právě jen ty dva paty.)

Ostatně je to stará golfová pravda, že mnohem lépe se vám vždy hraje s člověkem, který ovládá krátkou hru, ale nedrajvuje daleko, než s hráčem, který sice drajvuje daleko a třeba i přesně, ale pak to okolo grýnu honí všemi směry ve všech délkách.

Krása a kvalita golfu je totiž v přesnosti. A ve vyrovnanosti výkonu. Nikoli v efektních ranách, které se vám povedou jednou, dvakrát za kolo (ať už je to ten dlouhý drajv, dlouhý pat nebo čip-in). Tohle podle mne platí jak pro ty nejlepší hráče, tak pro každého amatéra. Pohled na Tigera Woodse je samozřejmě úžasný pro jeho dlouhé odpaly, pro jeho záchranné rány ze všech možných situací, ale jeho opravdová síla vychází z jeho herní vyrovnanosti a konzistentnosti. Woods dokáže zahrát skoro vždy dobře a velmi často zahraje výborně (a to je pak k neporažení). Mickelson, Singh a mnozí další hrají také skvěle, ale jednou jsou nahoře, podruhé dole.

Kdysi jsem šel s jedním starším Kanaďanem, měl hendikep okolo 17 a hráli jsme Karlštejn. Měl krátké rány, ale hrál čistě, bez výkyvů, s minimem chyb a zaváhání. Byl to nádherný pohled na tu jeho letitou zkušenost. Dodnes si ten zážitek pamatuji. Hezký golf také často předvádějí ženy, protože jejich výkony bývají vyrovnanější než ty mužské. Méně to rvou silou, proto je jejich hra jistější. Chlap pošle drajv do velké vzdálenosti kamkoli – žena zahraje svých 150 metrů, ale je skoro vždycky na ferveji.

Připadá mi, že s golfem je to jako s lidmi. Většinou jsou respektováni ti jedinci, kteří jsou čitelní, vyrovnaní. Naopak poblázněnci ocitající se jednou v oblacích, podruhé v depresi, své okolí spíš znejisťují. Kdyby to nebyl přitroublý politický slogan jedné strany, řekl bych, že golfová krása se skrývá: v klidné síle.