Zelený Baull 162 / V Čapkově zahrádce
Každé hřiště má svůj příběh. A občas to bývají docela dramata. Například některá česká hřiště musela v 50. letech bojovat o holou existenci. Ta mladší, postavená po roce 1989, zase provázejí historky plné vlastnických přemetů a zvláštního přelévání peněz. Příběhy hřišť jsou ale hlavně lidskými příběhy. Každý areál v sobě nese osudy konkrétních jedinců, nejčastěji svých tvůrců.
Takový příběh provází i malé hřiště Atrium u Trhového Štěpánova, kousek od středočeské Vlašimi. Všechno začalo před třemi desítkami let, kdy se manželé Miroslava a Michal Voigtsovi, oba vystudovaní inženýři zabývající se zahradnictvím, rozhodli přestěhovat z Prahy na venkov. Trhový Štěpánov je – jak to říct a neurazit – pěkné místo, kde život ale zrovna nefrčí. Voigtsovi si pořídili bydlení na okraji obce, ale přírodní idyla se nedostavila: kousek od nich kvetla skládka. Občas to z ní smrdělo, občas jim vítr ke dveřím zavál igelitové pytlíky. Tak si řekli, že skládku zkultivují (v době ještě nekultivační). Koupili malý kus pozemku a čistit půdu od starých bot jim pomáhaly i jejich děti.
Přišel rok ´89 a jejich život nabral nový směr. Mirka přestala pracovat v místním JZD, oba začali v zahradnické sféře podnikat. Ze skládky se postupně stávalo malé zahradnictví, dokupovali další kousky pozemku.
S golfem se poprvé setkali v 90. letech v pražských Hodkovičkách. První chytl do ruky hůl Michal Voigts, hned po něm syn Michal jr., rovněž vystudovaný inženýr a zahradník, který se posléze stal respektovaných greenkeeperem v Cihelnách a dnes působí na Kunětické Hoře. Pak se k hraní přidala i máma. Logicky rodinu napadlo, že by si postavili alespoň jednu tréninkovou jamku doma.
Tak vznikla u zahradnictví první jamka, kterou dodnes lemují stromky někdejší školky. Následovala druhá: a rovnou s rybníčkem, protože správné golfové hřiště má mít vodu. Co na tom, že jamka je dlouhá jen 38 metrů? Nakonec z toho bylo pět jamek – spíš akademie. Ale letos už přibyly dvě dlouhé jamky (čtyřpar a pětipar), další jamka se staví a příští rok by se mělo hřiště dočkat znormovaných devíti. Po původní skládce už není skoro památky, jen na pětiparu č. 6 jsou na ferveji velké kusy betonu. Nešlo s nimi pohnout ani jeřábem, tak byly zestetizovány: jsou obloženy kameny a tvoří umělou skálu.
Kdybych měl popsat celkový dojem, tak řeknu: tohle není hřiště, ale čapkovská zahrádka, ve které všechno roste, kvete, pučí, raší, rozvíjí se. Příroda je pestrá, košatá, barevná a dobře opečovávaná. Skoro je vám líto ničit trávu tím, že do ní kopete golfovou holí. A nakonec ani nemusíte hrát: zážitkem už je jen to, když si sednete do stínu stromků, pod jabloně v sadu nebo u klubovny-chatky, kde místo zdobí křížek a kamenná zvonička.
Co se týče hry: jako když hrajete v dětském pokojíčku pro panenky. Všechno jakoby zmenšené. Odpaliště jsou odpališťátka, grýny grýnečky (o rozměrech třeba jen šest krát šest metrů), zdejší rybníčky by kamenem přehodilo i děcko. A ferveje jsou úzké a ještě užší. Takže není jednoduché zahrát tu na tříparovkách par, protože všude číhají stromky, záhony, sem tam zídka i plot. Že tu má ale golf jiná pravidla, pochopíte rychle – a kdo na ně přistoupí, bude mít zážitek stejně dobrý jako na běžném hřišti. Podobně herně překvapivé, ale z přírodního hlediska výjimečné, je snad jen hřiště v Harrachově. I to nepatří se svými fervejemi-sjezdovkami ke standardním.
Všude v areálu je vidět, jak moc si Voigtsovi dávají práci s detailem. Například jeden z grýnů je ze spodní části obložen záhonem květin (představa, že mi sem sjede míček a že bych ho odtud i hrál, mi připadá svatokrádežná). I okraje odpališť jsou osázeny nízkými keříčky, na rybníčku plave dřevěná kachna s kačerem a pro vodníka je připravené sedátko. Všechno má svou duši, všude je otisk lidských rukou. Tohle hřiště je výstava v přírodě, svět sám pro sebe.
Vyrůstá ale z každodenní zahradnické dřiny. Voigtsovi také říkají, že je to práce od sedmi do sedmi, sedm dní v týdnu. Občas někdo zaskočí na výpomoc, ale hlavní kus práce je na nich. Protože jsou oba v důchodu, na nějaké investice není odkud brát. Zdejší Atrium Golf Club má padesátku členů a z jejich poplatků (vstupní 3 000, roční 2 500 korun) se zaplatí leda tak nafta do sekaček.
A propos členové: pár jich je místních, část jsou hráči z Vlašimi. Část z Benešova a část Pražáci, kteří mají chatu v okolí. Jako u každého podobného neambiciózního hřiště jde o společenství lidí, kteří k sobě mají blízko, a sport je tu i prostředkem k setkávání.
Komentáře k článku