Zelený Baull 148 / Nejen modrá, i promiskuita je dobrá…
Nedávno jsem se potkal s Ondřejem Hejmou a on praví: „Na tý golfový promiskuitě fakt něco je…“ Myslel tím, že je lepší zkoušet nová a nová hřiště namísto toho, aby člověk hrál dokola pořád to jedno, domovské.
Souhlasím: jednou z nejlepších stránek golfu je, že se dá hrát na desítkách, stovkách hřišť a hra je pokaždé trochu jiná, krajina i prostředí odlišné. Otevírají se vám nejen herní obzory, ale rozšiřují se i obzory poznání.
Píšu o tom i proto, že jsem se dověděl zajímavou informaci související s opakem herní promiskuity, tedy věrností: členové karlovarského klubu, který patří k jedněm z nejprestižnějších v Česku, byli informováni, že od letošní sezóny mají omezený počet her na maximálně čtyřicet ročně. Při dalších již musí platit poplatek za hru. To vypadá jako docela zásadní omezující krok – vždyť systém klubového členství je nastaven tak, že kdo má členství a platí poplatky, měl by mít právo hrát na hřišti zcela bez limitů.
Telefonoval jsem do Varů a ptal se na podrobnosti. Klub a majitel hřiště k uvedenému kroku přistoupili po pečlivém prozkoumání toho, jak vlastně jejich hráči hrají a kolik ročně odehrají. Omezení se tedy bude týkat jen minima hráčů. Je to krok vynucený ekonomikou klubu a je prý lepší, než kdyby zvedli nynější roční fýčko, které činí „jen“ třináct tisíc korun, na dejme tomu dvacet tisíc; tolik se platí na srovnatelných prestižních osmnáctkách. Členové mají také možnost hrát zcela zdarma na mariánskolázeňském hřišti. Po počátečním naštvání se tedy místní členové většinou uklidní a zjistí, že tímto krokem nebudou příliš omezeni.
Nicméně i tento krok ukazuje jednu věc: současná situace, kdy si hráči za nemalé peníze kupují členství v klubech, ale hrát na hřišti pak z různých důvodů nemohou – nejčastěji kvůli konání velkého počtu komerčních turnajů – je podivná. Podstatou je přitom finanční stránka věci. Hřiště musí z něčeho žít, musí mít peníze na provoz a údržbu, a prakticky každé hřiště u nás využívá tří cest k jejich získávání: peníze od členů klubu (vstupní a roční poplatky), od fýčkových hráčů a z pronájmu hřiště pro komerční turnaje.
Sladit protichůdné zájmy vyplývající z této „trojjediné“ cesty je nicméně těžké. Členové klubu by byli nejraději, kdyby se na „jejich“ hřišti nehrály žádné turnaje, nejezdili tam žádní fýčkaři a oni by tím pádem hřiště měli jen pro sebe. Naopak majitel hřiště (především velkého osmnáctijamkového) moc dobře ví, že bez pronájmu na komerční turnaje se neobejde a čím víc těch turnajů bude, tím lépe. A fýčkaři jsou zase životně důležití pro malé devítky. Situace je pak taková, že například členové exkluzivních klubů už běžně počítají s tím, že jeden den o víkendu nemají šanci si „doma“ zahrát: hřiště je zavřené, pronajaté. Za své peníze si tedy moc nezahrají.
Jsem docela rád, že podobné problémy jsem zatím jako hráč řešit nemusel. Několikrát jsem už uvažoval o tom, že se stanu členem nějakého klubu a budu mít domovské hřiště. Ale nakonec jsem si spočítal, že při vstupním a ročním poplatku by to pro mne bylo finančně dost nevýhodné. A tak jsem byl jen tzv. pasivním členem (poplatky už od 1 000 Kč, dostanete za to federační kartičku ČGF) anebo využívám klubu, který nemá vlastní hřiště, ale zajišťuje členům volnou či zlevněnou hru na jiných hřištích.
Ochuzuji se sice o ten pro někoho možná příjemný pocit „někam patřit“, ale na druhou stranu získávám volnost. Nemusím mít dojem, že pro mě provozovatel hřiště za mé peníze dělá málo. Nemusím počítat, jak dlouho mi bude trvat, až umořím těch padesát tisíc vstupního poplatku… Hraju si kdekoli, kam mám zrovna náladu jet. Mým snem je pak situace, jaká panuje jinde ve světě a u nás je běžná v jiných sportech: bez jakékoli kartičky jen tak přijedu na hřiště, zaplatím fýčko a jdu hrát. Žádná byrokracie, žádné klubové složitosti. Jen hra samotná.
A propos: Myslím, že Centrální mimoklubová registrace, kde hráč platí ročně tři tisíce korun , je dobrá věc, ale ty tři tisíce jsou příliš mnoho. Vždyť za ně hráč dostává opravdu jen tu plastikovou kartičku. Připadalo by mi férové, aby CMR stálo třeba jen pět set korun.
Komentáře k článku