Bratři v švihu

(GOLF) Byli to bezesporu výjimeční lidé, zajímaví sourozenci. Starší z bratrů, Ivo Tonder, se proslavil jako válečný pilot RAF a zemřel v požehnaném věku v hodnosti generálmajora. Mladší, Hanno Tonder, byl nejlepším československým golfistou poloviny minulého století, ale zemřel předčasně.

Mezi golfisty je Hanno známou osobností, mezi příznivci československé vojenské minulosti je Ivo legendou. Ale málokdo z obou sfér ví o tom, že ten „jejich“ Tonder měl i stejně pozoruhodného bratra a že jejich životy byly osudově propojené.    

Je s podivem, že jejich společný příběh ještě nebyl literárně či filmově zpracován. Přitom by měl všechno, co má dobré drama mít: triumf i tragiku, nebezpečí i smrt, odvahu a ušlechtilost. Mohl by to být atraktivní hollywodský spektákl. Jenže kdo za oceánem ví o tomto ryze středoevropském příběhu, do kterého se vepsala válka i komunistická zvůle? Určitě by také nebylo lehké nalézt dva dostatečně disponované herce, kteří by obě hlavní role ztvárnili. Oba by totiž museli hrát velmi dobře golf. Ba co víc: jeden by ho musel hrát doslova na mistrovské úrovni.

Ze slavné rodiny

Mít takový rodokmen, tomu se říká terno. Předkové obou bratrů byli úctyhodní a vážení lidé Dědeček JUDr. Ferdinand Tonder (1852-1916) byl advokátem a zemským zástupcem následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Jako milovník a mecenáš umění rozpoznal i talent mladého architekta Jana Kotěry, kterému zadal stavbu své vily v rakouském městečku St. Gilgen. Jeho syn JUDR. Ferdinand Tonder (1882-1940) působil rovněž v advokacii, společně se svým bratrancem, otcem známého výtvarníka Adolfa Hoffmeistera, provozovali vlastní kancelář.

Matka bratrů Iva a Hanna Tonderových Miroslava (1884-1969) se jmenovala za svobodna Zátková a její rodina působící v jižních Čechách patřila k nejvýznamnějším výrobcům v oblasti potravinářství, produkovali i známé sodovky. V manželství Slávy Zátkové a Ferdinanda Tondera se nejprve narodil 16. dubna 1913 Ivo Tonder, o dva roky později, 13. října 1915, přišel na svět Hanno Tonder.

S golfem seznámil rodinu Tonderových Adolf Hoffmeister. Ten v roce 1923 přivezl z Anglie sadu holí a s přáteli nejprve hráli na loukách u Strančic, pak v roce 1928 založili Golfový klub Líšnice. Do klubu vstoupila v červnu 1929 i rodina Tonderových, otec Ferdinand zastával v roce 1930 také funkci prezidenta a byl činný v Golfovém svazu ČSR. Sláva Tonderová hrála i závodně a v 30. letech patřila k nejlepším československým hráčkám.

Sportovně výtečně na tom byli i oba bratři. Hanno na sebe upozornil už v roce 1932 jako šestnáctiletý, když vyhrál jamkové mistrovství Golf Clubu Praha. V roce 1933 získal i první titul mistra republiky, a to v jamkovce s mezinárodní konkurencí z Německa, Rakouska či Maďarska. Už tehdy byl čitelný rozdíl v povaze obou bratrů. Ivo byl prudký, smělý, veselý a jakžto fyzicky přitažlivý muž miloval život se vším, co k němu patří. Hanno byl rovněž velice pohledným mladíkem, ale mírnější. Příkladný chlapec z dobré rodiny, vnitřně velmi disciplinovaný. Nepochybně i proto se stal skvělým golfistou, neboť schopnost zvládat své emoce je klíčovým předpokladem úspěchu v této hře.   

Hanno byl od druhé půlky 30. let jednoznačně nejlepším čs. golfistou, několikrát se stal mistrem republiky na rány i na jamky, navíc se neztratil ani na mezinárodní scéně. Na poolympijských hrách v Baden-Badenu 1936 obsadil v tvrdé evropské konkurenci vynikající páté místo. Také Ivo byl v 30. letech dobrým hráčem, stálým členem líšnického sportovního týmu. V roce 1939 byl zařazen do širšího třináctičlenného reprezentačního týmu. Historik golfu Prokop Sedlák nicméně soudí: „Ivův naturel se zcela promítal do jeho golfové hry, která vykazovala rysy těžko zvládnutelné dobrodružné povahy a často doplácela na přehnané riskování.“

Rozdělené cesty

Pak přišla válka a ta změnila všechno. Ivo Tonder dostál své dobrodružné povaze, ale i vlastenecké povinnosti: jakožto někdejší pilot čs. armády odešel v prosinci 1939 do zahraničí, přes Balkán se dostal do Francie a posléze do Velké Británie, kde létal u 312. čs. stíhací peruti.

Dne 3. června 1942 však skončila Ivova stíhačka Supermarine Spitfire ve vodách kanálu La Manche. Pilot byl Němci vyloven a transportován do zajateckého tábora Stalag Luft III u tehdy německého Saganu (dnes polský Żagań). V táboře se dokonce hrál golf – existují o tom fotografické dokumenty, zajatci si vyrobili kožené míče, které jsou dnes uloženy v  muzeu v St. Andrews. Ve svých pamětech Na nebi i v pekle (vydáno 1997) však Ivo nezmiňuje, že by v zajetí golf hrál.

Věrný své povaze přemýšlel, jak uniknout. A to se podařilo. V noci z 24. na 25. března 1944 uprchlo 76 zajatců vykopaným tunelem, Ivo byl jedním ze tří Čechoslováků ve skupině (o dodnes slavné akci byl natočen v roce 1963 neméně slavný hollywoodský film Velký útěk se Steve McQueenem). Ivo se dostal po různém putování do Liberce a byl zatčen, další měsíce strávil v Praze na Pankráci. V lednu 1945 byl odvezen do vězení v Colditzu a už to s ním nevypadalo dobře: byl odsouzen k smrti. Naštěstí se ale Američanům podařilo vězení včas osvobodit a Ivo válku a její peripetie přežil.

Jiný osud měl Hanno. Do exilu neodešel proto, že nebyl jako Ivo vojákem, žili také ještě oba jeho rodiče a on je nechtěl/nemohl opustit. Tento postoj odpovídal jeho povaze. I on však byl – v souvislosti s bratrovým útěkem a vězněním na Pankráci – v roce 1944 zatčen Gestapem a uvězněn. Válka ho navíc okradla o možnost prosadit se po sportovní, golfové stránce: byl v nejlepších výkonnostních letech (v r. 1940 mu bylo 25), za normálních podmínek by soutěžil na evropské scéně, mohl uvažovat o přestupu k profesionálům. Se svým talentem a schopnostmi na to měl, před válkou byl jediným hráčem ze střední Evropy s tzv. plusovým hendikepem.

Štěstí a charakter

Ivo se v květnu 1945 ve Velké Británii oženil, vzal si Češku, majorkou RAF Jiřinu Ascherovou. Po návratu do Československa se vzhledem k zdravotnímu stavu i politické atmosféře rozhodl odejít na venkov. U mariánskolázeňského golfového hřiště zakoupil farmu a vybudoval chov dvou tisíc slepic. Byl také jedním z iniciátorů založení nového Golf Clubu Mariánské Lázně (1947) a stal se jeho kapitánem. Bez jeho přispění by zdejší golf možná ani nepřežil. I Hanno se do golfového života znovu zapojil, nadále vyhrával republiková mistrovství (v letech 1933-1950 nasbíral celkem devět titulů), začal působit i v Golfovém svazu ČSR.

Ivovi bylo po nástupu komunistů k moci jasné, že s tímto režimem nevyjde. Se ženou a dvěma malými dětmi se rozhodl emigrovat. Byl dvakrát zatčen – poprvé propuštěn po intervenci A. Hoffmeistera, podruhé odsouzen na rok vězení (někteří v daném procesu dostali rovnou oprátku). I manželka Jiřina putovala do vězení. Nakonec v prosinci 1949 Ivo z vězení uprchl, přešel na Západ, dokonce se podařilo přejít hranice i Jiřině Tonderové a posléze přepravit také obě jejich děti.

Hanno Tonder takové štěstí neměl. Či nemohl mít, protože pomohl svému bratrovi ve chvílích nejtěžších? Protože opět neodešel – ale umožnil druhým odejít? Hanno projevil svůj ušlechtilý charakter a také za to tvrdě zaplatil. Právě za pomoc Jiřině Tonderové při útěku byl na podzim 1950 zatčen a 23. května 1951 odsouzen na tři a půl roku do vězení. Trest si odpykával v jáchymovských uranových dolech. Z lágru byl předčasně propuštěn na základě amnestie po nástupu Antonína Zápotockého do prezidentské funkce v květnu 1953.

Po propuštění se JUDr. Hanno Tonder, vzdělaný člověk vytříbeného vystupování, živil jako závozník… Občas zajížděl se svojí rodinou (měl dvě dcery) i na golfové hřiště Líšnice, jeho chuť žít však byla nalomena. Paradoxně to však byly především osobní, rodinné obtíže, které ho dovedly k tomu, že 21. února 1955 spáchal ve věku 39 let sebevraždu.

Vztahy a významy

O tom, jak oba bratři hráli golf a jaké mezi sebou měli vztahy, historik golfu Prokop Sedlák míní: „Často spolu v soutěžích družstev nastupovali ke čtyřhře a byla to silná sestava. Jejich vztah byl tehdy velmi srdečný, i když povahově byli velmi rozdílní. Oba byli odvážní, což dokázali svými životy. Zatímco z Iva jeho odvaha přímo tryskala, odvaha Hanna se projevovala v umírněnější formě – jednak jako prvek jeho mistrovské hry (zejména při hře na jamky), jednak v době jeho věznění za války a později v padesátých letech při pomoci své švagrové s útěkem z republiky. To si pak odpykal vězením a prací v uranových dolech. Chováním i povahou byl Hanno skutečným gentlemanem.“

Ivo Tonder jezdil po roce 1989 opět do rodné vlasti, zavítal i na hřiště na Líšnici a našel zde na dřevěných trámech v klubovně značky, které tu před svým odchodem do zahraničí udělal. Do hodnosti generálmajora byl povýšen 28. dubna 1995, čtyři dny před smrtí. Osud mu byl nakloněn, opět to stihl o příslovečný fous… Předání jmenovacího dekretu byla přítomna i Lady Luisa Abrahams (1910-2006), někdejší golfová mistryně ČSR z roku 1938 a velká podporovatelka Čechoslováků a golfistů za války i po ní.

O Ivo Tonderovi válečný kolega, spoluautor jeho pamětí a známý fotograf Ladislav Sitenský napsal: „Nikdy nic nevzdával, nepodléhal zoufalství. Celý život se pral s osudem… Faktem je, a mnohým to i tak připadalo, že přitom jednal lehkomyslně. Možná, ale nijak tím neklesala cena hodnot života a lidskosti, jež jsou mu bytostně vlastní a o které tolik bojoval. Připusťme, že měl i anděle strážné a dával jim pořádně zabrat. Ale jen tací, jako on, jsou hodni jejich pomoci…“

Někdo je v životě ryzím hráčem a má-li potřebné štěstí, vyhrává. Pro Ivo Tondera to platí stoprocentně. Hanno Tonder takovým smělým odvážlivcem nebyl, ale jeho lidskost rozhodně nebyla menší. Byl hráčem nikoli životním, ale „jen“ sportovním, na tomto poli také dokázal s přehledem trimfovat. Byl sportsmanem v pravém smyslu toho slova, hrajícím celý život slušně a čestně. I proto zůstává mimořádnou postavou českého golfu – nejen pro své výkony, ale také pro svůj charakter.

Článek vyšel v časopise Golf Digest