Vila komunistických prezidentů na Orlíku

K prezidentské vile v komunistickém areálu Vystrkov u orlické přehrady občas zajíždím už více než deset let. Už koncem devadesátých let byla v nedobrém stavu. Dnes je v žalostném. Ale možná se jí blýská na lepší časy.

Prezidentská vila, stav srpen 2011

O existenci vystrkovského areálu na Orlíku jsem věděl od půlky osmdesátých let. Jezdili jsme v létě se spolužáky z gymnázia na protější břeh do kempu Podskalí, tam nám o „komunistech naproti“ řekli. Jednou mne se surfem vítr zavál až k jejich břehu – a hned přijeli policajti na rychlém člunu a odtáhli mne zpátky na ten „správný“ břeh.

Po revoluci jsem se k vilám vydal na kole. Cesta po zalesněných kopcích podél levé strany Orlíka je velice pěkná, auta tu po lesních silničkách skoro nejezdí. Vystrkovský areál byl tehdy už trochu bez života (ale žilo se tu vůbec někdy?), ovšem architektonicky to byla a stále je velice zajímavá lokalita. Patnáct vil rozesetých v okruhu asi jednoho kilometru má různou kvalitu, ale minimálně polovina z nich rozhodně stojí za pozornost.

Vila předsedy vlády je zachovalá

Většinou prozrazují dobu svého vzniku, tedy konec padesátých a počátek šedesátých let, období bruselského stylu, ale dozvuky předválečného funkcionalismu jsou také jasně patrné. Ty nejzajímavější vily mají rovné střechy, velké pokoje, rozměrná okna, přehlednou dispozici pokojů.

Vily i celý areál navrhovali architekti, inženýři a stavební technici z tzv. basaprojektu, tedy lidé věznění koncem padesátých let. Myslím, že odvedli velice kvalitní práci. Je to vidět nejen na vilách samotných, ale i na hlavní budově hotelu, relativně vkusné a uměřené „socialistické rekreačce“. Budova vnějškově souzní s většinou vil samotných, má i hezké okolí včetně menší stavby kiosku. Ten dokonce připomíná některé corbusiérovské stavby.

Hotel vystrkovského areálu stále funguje

Psal jsem o areálu a především prezidentské vile někdy v roce 2004 do Reflexu. Ozvala se mi dcera jednoho z architektů uvězněných koncem padesátých let na Pankráci, jenž pracoval v „basaprojektu“. Údajně právě její otec Jiří F. Kaisler navrhoval společně se statikem Františkem Bäumeltem prezidentskou vilu. K dalším autorům vil a areálu by mohli patřit Stanislav Tobek, Jaroslav Vaculík či Bedřich Rozehnal – tito architekti byli na Pankráci vězněni. Jednoznačné důkazy o autorství areálu a vil ale dodnes chybí.

Pět plus jedna plus dva

Vstupní hala, pravá strana orientována na jih

Prezidentská vila stojí trochu odděleně, na kopci. Je čelní stranou a hlavním vchodem směrována na jih. Má ideální dispozici řešenou tak, že do všech pokojů občas svítí slunce. Vila jasně prozrazuje reprezentativní účel, uprostřed je velká „vítací“ vstupní hala a před ní venkovní terasa s širokým, kamenným schodištěm. Po něm se šlo jen pár metrů k bazénu. Vedle něj stojí dodnes sprcha.

Hlavní místnost je členěna na dvě části, nižší a vyšší

Vila je v zásadě obrovské 5+1. Pokoje jsou krásně vzdušné, velké. Hlavní místnost v přízemí je volně členěna do dvou ploch a zabírá celou jednu část budovy. Vedle toho jsou zde čtyři další pokoje – dva dole poněkud oddělené a dva nahoře. Horní patro zabírá ale především rozložitá terasa. V horním patře byla také jedna koupelna, další byla dole. Stejně jako kuchyně, která přímo navazuje na hlavní místnost. Obslužné místnosti jsou orientovány na sever. Ve sklepě pak bylo místo na několik kotlů vytápění.

Jako jediná měla vila i svůj bazén

Takhle se stavělo v roce 1960 skutečně asi jen pro prezidenta, respektive generálního tajemníka KSČ. Je to vila na svou dobu – a na komunistický režim – neobyčejně elegantní, neošizená. Prozrazuje to jak velikost domu, tak jeho celkově pojetí včetně přítomnosti vlastního bazénu. Vila se může pyšnit i terasou s jedinečným prvkem, vlnkovitou stříškou, pod kterou bylo možné se ukrýt před sluncem. Stříška kongeniálně koreluje s vlnkami orlické přehrady. Na vody jezera byl kdysi z vily, resp. z terasy výhled. V současnosti je ale vše zarostlé vysokými stromy.

Vlnkovitá stříška je dnes částečně zakryta ochrannou střechou

Dneska je vila 5+1+2 samozřejmostí u bohatých lidí. Ovšem na rozdíl od dnešních boháčských stavení má prezidentská vila výrazný architektonický rukopis, nezaměnitelný styl. Je to dům na první pohled výjimečných tvarů, který jakoby do českého prostředí roku 1960 spadl úplně odjinud. Svým charakterem je vila stavbou ryze „západní“, modernistickou. A přitom byla stavěna konzervativním, „klasicizujícím“ režimem, který vše západní odmítal.

Střecha už je krytá

Schodiště na terasu prozrazuje míru zkázy

Zatímco všechny vily vystrkovského areálu přežily vcelku bez problémů do dnešních dnů, mají zařízení a jsou pronajímány, prezidentská vila nikoli. Nepřežila nápor vandalů. Snad i pro svou výjimečnost je přitahuje. Stojí příliš daleko od ostatních, není nijak chráněna. Ještě v půlce 90. let se v ní točil Renčův film Válka barev a byla provozuschopná. Když jsem u ní fotil v roce 2002, byla už poničená, ale ne všechna okna byla rozbitá. Jenže o dva roky později, v roce 2004, už byla fůra oken vymlácených.

Někde ještě kachličky zůstaly

Pamatuji si, že jsem v ní při první návštěvě našel i nábytek a část zařízení. Nábytek posléze zmizel a sklo z rozmlácených oken se válelo na zemi. Na solidních parketách, mramorové podlaze a dřevěných schodech. Postupně byly poničeny i kachličky v koupelnách, vše vytrháno a zdemolováno. Také okolí postupně zarůstalo – dnes rostou ostružiny přímo před hlavním vchodem. Smutný je i pohled na bazén, který se plnil dešťovou vodou.

Když jsem byl u vily naposledy, letos v srpnu, vrata na horní přístupové cestě už nicméně byla zavřená. Nicméně kousek vedle byl plot povalený, dalo se vstoupit.

Kdysi tu chodil prezident, dnes tu rostou ostružiny

Posléze jsem vyhledáváním v internetu zjistil, že věci ohledně vlastnictví vily se takřka po dvaceti letech „nečinnosti“ změnily. Vila už od dubna 2010 patří rodině Jiřího Scheinera, v jejímž vlastnictví jsou také pozemky, které byly rodině vráceny v restitucích. (Možná se mýlím, ale rodina podniká v cyklooblečení značky Cykloschein). Rodina také koupila vilu č. 2, což byla „vila předsedy vlády“; jezdil do ní údajně Lubomír Štrougal. Cena obou vil byla údajně 4,2 milionu korun. Rodina má podle vyjádření pro časopis Týden zájem na tom, aby byla prezidentská vila uvedena do provozuschopného stavu.

Vila má už skutečně některá základní zajištění proti další zkáze. Především je zakryta terasa, aby dovnitř nezatékalo. Také horní patro je místy pokryto zvenčí dřevěnými, bíle natřenými deskami – snad aby do vnitřku nepršelo. I podlahy jsou pokryté deskami. Jsou to všechno skutečně jen ty nejjednodušší ochranné prvky, ale lepší něco než nic.

Skanzen nebo živé místo?

Severní strana vily, od příjezdové cesty

Otázka dalšího osudu vily je ale asi stále nejasná. Nevím, zda ještě nejde o dořešení vzájemných vlastnických vztahů mezi společností Orlík, která většinu areálu v roce 2010 koupila, majiteli prezidentské a premiérské vily a snad i státem. V každém případě by ale bylo dobře, kdyby se vila začala opravovat. Náročnost přitom bude určitě obrovská. Odhaduji náklady na miliony korun, asi i desítky milionů, pokud bych započítal úpravy okolí a uvedení celého místa do obyvatelného stavu.

Pokud se opravy uskuteční, pokud místo znovu ožije, asi se sem už jen tak nepodívám. Určitě tu bude pořádný plot, ochrana, stráž, psi… S tím ale nic nenadělám. Jiné řešení než soukromé vlastnictví asi neexistuje. Jinak by vila spadla. Už teď jsou z ní vlastně jen obvodové zdi, rámy oken a někde podlaha. Jinak je to holobyt.

Podlaha v předsíni ještě vydržela

Z vily by byl určitě hezký „skanzen komunistických papalášů“, originální muzeum. Na vile je totiž zajímavé nejen to, jak vypadá, ale samozřejmě i její historie, spojení s prezidenty Antonínem Novotným, Ludvíkem Svobodou a Gustávem Husákem (ten sem ale prý moc nejezdil). Jenže kdo by takové muzeum provozoval, udržoval, hlídal? A kdo by sem také jezdil? Areál i vila jsou hodně odděleny, ukryty v lesích. Nebezpečí vandalismu by bylo stále akutní, náklady na provoz „muzea“ by byly enormní. Vila je v tom lepším případě skutečně „odsouzena“ k tomu, aby posloužila nějakému movitému člověku k rekreaci (a to asi jen letní, v zimě cesty zapadnou sněhem a je to sem daleko). I on si ale bude muset pořádně sáhnout do kapsy, aby její provoz uživil.

Pokud to však bude osvícený boháč, tak vilu zrenovuje způsobem, který bude odpovídat tomu, jak byla postavena. A snad by občas mohl svým domem provést skupinu lidí zajímajících se o architekturu. V každém případě by byla škoda, kdyby tenhle ojedinělý dům měl chátrat dál, až do konce, který by připomínal ruiny středověkého hradu.