Těžko živit velké domy

Před deseti dny jsem psal o jednom českém zámku, v rámci golfového článku Casa Serena podruhé aneb Prohlídka zámku jsem zmínil rekonstruovaný zámek Roztěž u Kutné Hory. O víkendu jsem se vypravil druhým směrem od Kutné hory, východním, a stavil jsem se na dalším zámku, unikátním a velkolepém.

Kačina od západu, z parku

Kačina je vůbec nejvýznamnější empírovou památkou v České republice. Malý kunsthistorický exkurs: empír je styl modifikující klasicismus, zrodil se v období napoleonského císařství, v architektuře ho charakterizují především čisté antické linie. Empírové období spadá do let 1800-1830, dalším empírovým zámečkem v Čechách je například západočeský Kynžvart. Kačinu nechal postavit na počátku 19. století hrabě Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého. Stavba je to oduševnělé ladná, lehká a evokuje velkolepost impéria i antické dědictví. Nedílnou součástí zámku je anglický park, který byl založen ještě před započetím stavby, údajně roku 1789.

Střední část Kačiny, východní pohled

V zámku dnes sídlí Muzeum českého venkova, je tu i expozice věnovaná životu šlechty. Zámek je v docela slušném stavu – ovšem potřeboval by větší peníze na údržbu, než dnes má. Je to typický problém dneška: co s těmi nádhernými, ale příliš veliký stavbami, které si kdysi šlechta postavila? Nedílnou součástí zámků byly i polnosti, zemědělská výroba, právě z ní bylo možné zámek udržovat. Dneska, pokud nejste miliardářem (jako Terry Gou v případě zmíněné Roztěže), vlastně nemáte šanci takový objekt uživit a dále rozvíjet. A ani stát nemá dost prostředků na to, aby dokázal takové stavby udržovat v dobré kondici.

Píšu o tom i proto, že jen kousíček od Kačiny je další zámek, ve vesnici Žehušice. Ten je dokonce ještě starší, pochází z konce 17. století a je zajímavý svojí dispozicí, která má tvar písmene H. K zámku také přiléhá známá Žehušická obora, ve které žijí bílí jeleni.

„Kolonáda“ v jednom z křídel Kačiny

Pohled na tenhle zámek je úplně jiný než na skvěle zrekonstruovanou Roztěž a udržovanou Kačinu. Stavba vypadá jako vybydlená, prázdná, okolí je zarostlé. Ptal jsem se místních, komu zámek patří – a prý restituentům. A je na prodej. I s okolními pozemky, pravděpodobně tedy i s celou oborou. Kouknul jsem na internet a zámek je (nebo byl?) nabízen za cenu 120 miliónů korun. To tedy není pakatel. Zvláště když si uvědomíme, že nový majitel by musel do budovy a okolí investovat další stovky miliónů korun na rekonstrukci.

Antika… nebo empír?

Je to skutečně zajímavá konfrontace tří přístupů k památkám. Ten první, roztěžský, je cesta šťastného znovuzrození. Někdo si koupí zámek a příkladně ho rekonstruuje. Protože ale nic není zadarmo, „daní“ je tu fakt, že nyní jde o uzavřené sídlo bez možnosti veřejných prohlídek. Druhá cesta je státní vlastnictví: je to držení se jen tak tak nad hladinou a dotace jsou nutné. Ovšem zámek je přístupný a je v něm i pěkná expozice. Třetí cesta: vlastně to není žádná cesta, jenom stagnace a pomalá zkáza. Někdo něco zdědil, peníze na provoz nemá, navíc se toho chce – nebo musí – zbavit. Smutná cesta.

Zámek Žehušice

Příkladů jako je ten žehušický ovšem najdeme v Česku více. A nelze z neutěšeného stavu vinit jen stávající majitele. Tím největším viníkem, který se podepsal na těchto chátrajících stavbách, mnohdy už i ruinách, je totiž čtyřicet let hloupého režimu, který bohatým bral a chudým … Těm stejně nic moc nedal.