Telč a její otevřená sevřenost

Telč má asi nejhezčí náměstí v celé České republice. Myslím, že konkurovat mu může jen pražské Staroměstské náměstí, ale protože to je v jednom místě vykrojené, chybí tam někdejší radnice (za povstání 1945 vyhořela), tak mi to telčské připadá dokonalejší.

Zdejší náměstí se jmenuje Zachariáše z Hradce, což byl renesanční humanisticky vzdělaný velmož, za jehož vlády město v 16. století nejvíce vzkvétalo. Náměstí má krásnou, harmonicky poklidnou a přitom vůbec ne nudnou dispozici: na jednom konci je relativně úzké, pak se ale rozvírá do šířky a také se mírně svažuje. Aby nepůsobilo prázdně, jsou v jeho širším konci dvě kašny a také Mariánský sloup.  Celek působí velmi sevřeně a přitom otevřeně. Krásný paradox.

Tu sevřenost mu dodávají samozřejmě domy po všech stranách. Jsou renesanční a gotické, malebné a ve svém celku vyvážené, přitom každý jiný. Vývoj města se po třicetileté válce zastavil, město stálo stranou ruchu, a tak domy přežily další staletí architektonického vývoje netknuté. Někdy se prostě vyplatí nebýt ve středu dění.

O Telči by bylo možné psát donekonečna. O historii města, o tom, kolik filmů se tu točilo (především Až přijde kocour – 1963), o geniu loci atd. Jezdí sem davy turistů, ale pořád to není to šílenství jako v Praze. Město je někdy prázdné, pusté – hlavně v zimě. Jeden můj známý tu má na náměstí hotel a říká, že půl roku je v Telči úplně mrtvo. Hotel zavře, zazimuje a jede do Prahy. Ale v létě je tu živo.

Fotografie, které jsou pod článkem ve fotogalerii, jsem nafotil v neděli, v půlce května 2009. Turistů nebylo v tu chvíli na náměstí mnoho, sezóna ještě neběžela na plné obrátky. Jak tu asi musí být ráno nebo v podvečer, když se slunce sklání a nikdo nikde…? Ale ono i to prudké odpolední slunce není špatné. Josef Sudek ho sice nesnášel, říkal, že je to jenom pro fotografy pohlednic, ale mně pohlednice vlastně nevadí.