Jizerská zubačka, krásný courák

Jestli znáte Jizerské hory, pak určitě znáte i železniční trať Tanvald-Harrachov. Ano, to je ta slavná zubačka, o které byla dokonce napsána celá knížka.

Historické lokomotivy jizerskohorské zubačky

V roce 2002, když se na trati jezdilo už rovných sto let, knihu vydalo nakladatelství Saxi. Snad je ještě někde k mání. Nebudu tu popisovat dějiny trati, protože to bych vlastně jen opisoval text knihy. Je to historie barvitá, někdy až dramatická, se spoustou příběhů. Prostě jako hory samotné, v nich se člověk nenudí. Ostatně dějiny trati najdete nejen v téhle knize, ale i na mnoha internetových stránkách.

Trať využívám občas, když jedu do Jizerek na kolo. Pomáhá mi příblížit se k horám. Přiznávám, že se mi do kopce vedoucího z Tanvaldu nechce jet, a to i proto, že se jede po hlavní silnici, mezi auty. Příjemné to není.

Ruční točna na nádraží v Tanvaldu

Zato cesta vlakem ano. Tanvald je v nadmořské výšce 466 metrů nad mořem, vždycky vystupuji v zastávce Kořenov, která je ve výšce 701 metrů. Hezkých 235 metrů výšky zadarmo. Cesta se vine nejprve okolo Desné, pak zeleným železničním zářezem. Někde se otevírají dobré výhledy. Na trati jsou tunely, z nichž nejslavnější je 940 metrů dlouhý Polubenský tunel, za kterým je už Kořenov. Z tunelu vane vždycky studený vzduch, v parných dnech je to osvěžení.

Vlak se kodrcá pomalým tempem, možná by i do toho prudkého kopce mohl jet rychleji. Vagónů táhne lokomotiva málo, většinou jen dva nebo tři. Jenže trať není zrovna v dobrém stavu (ale která regionální u nás je?), tak rychleji jet nemůže. Ale ta pomalost nevadí, i při tomhlem tempu to trvá z Tanvaldu do Harrachova jen 23 minut.

Kořenovské náraží na mne vždycky dýchne nostalgií. Kdysi to tu muselo opravdu žít, vždyť trať byla hlavní spojnicí celé horského kraje s oblastí u Tanvaldu, Jablonce atd. Ruch tu byl větší ale nejen pro to, že nádraží bylo středem oblasti. Žilo tu i víc obyvatel. Samozřejmě Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti. Dnes je celá oblast vlastně jen rekreačním centrem, „domácích“ tu nežije mnoho.

Tunely i můstky, uprostřed kolejí je vidět ozubnice

Jednou jsem si řekl, že trať nafotím. Začal jsem v Tanvaldu na nádraží, kde zrovna stály i některé starší lokomotivy. Pak se mi poštěstilo a jel jsem vlakem nahoru tak, že vlak jel „opačně“ – lokomotiva vzadu, vagóny vpředu. Viděl jsem trať hezky před sebou, jak ji vidí jen strojvůdce. Samozřejmě jsem při tom fotil. Když jsem dojel na kořenovské nádraží, pamatuju si, že tehdy tam skoro nikdo nebyl.

Většina českých regionálních tratí prodělává. Drahý je provoz vozového parku, drahá je obsluha celé tratě, drahá je údržba. Česká republika je přitom zemí, která má v Evropě vůbec nejdelší síť železnic vzhledem ke své rozloze. Německo má celkovou délku tratí větší, ale také je mnohem rozlehlejší. Ani Švýcaři nemají tolik tratí jako my.

Nádraží v Kořenově, v pozadí Čertova hora se sjezdovkami

Ale každý, kdo někdy jel takovým českým couráčkem, ví, že tyhle tratě k českému prostoru patří. Každý si také určitě vzpomíná na své zážitky z dětství, kdy s rodiči nebo prarodiči právě takovými vláčky jezdil. I když vlastně nevím: osobně ještě patřím ke generaci, která takhle jezdila, ale co dnešní patnáctiletí? Jezdili jako malí taky vlakem? Nejezdili už jenom autem?

Kořenovská zubačka je vlastně stále v ohrožení, stále se nad ní, stejně jako nad mnoha dalšími „malými“ tratěmi, vznáší existenční otazník. Ale snad přežije. Pohled na zarůstající koleje bývá smutný.