Hřbitov lokomotiv

Hřbitov lidí je běžná věc, ale hřbitov psů a koček je už trochu bizarní. A co takhle hřbitov letadel? „Mrtvá“ vojenská letadla najdeme například na základně v arizonském Tusconu, dopravní letadla zase stojí na pouštních plochách v Jižní Kalifornii. Ale dneska bude řeč o českém hřbitově. A protože nejsme leteckou velmocí, zato máme jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě, zašel jsem si na hřbitov lokomotiv.

On je to takový hřbitov-mezisklad. Je na jednom z největších českých nádraží, v České Třebové, a vysloužilé dieslové i elektrické stroje tu čekají na rozebrání. Jsou jich tu desítky. A vedle nich vagóny, kam se pak třídí kov z rozebraných strojů. Všechno nakonec putuje do krematoria – tedy do pecí, kde je kov roztaven.

Kdo něco ví o historii českých drah, ví také, že Česká Třebová je důležitým dopravním uzlem. Už v roce 1845 tudy vedla hlavní železniční trať mířící z Prahy do Olomouce. Na důležitosti Třebová nabrala po roce 1849, kdy se z ní odpojila druhá hlavní linka, a to do Brna. Všechny spoje mířící z Čech na Moravu proto projížděly Třebovou. S rozvojem dráhy také nastal rozvoj města, které má dnes zhruba 16 000 obyvatel. Jeho věčným rivalem bylo Ústí nad Orlicí, které také bylo za komunistické éry okresním městem, ač svým významem nedosahovalo důležitosti Třebové.

Nádraží v České Třebové je opravdu veliké. Část pro osobní dopravu a budova nádraží sice nijak nadměrné nejsou, ale za nimi, směrem na Moravu, se nádraží už rozrůstá a koleje bují. Je tu jednak seřaďovací nádraží a pak také množství kolejí vedoucích k opravárenským halám, depu. Mnohé z těchto kolejí nicméně už zarůstají travou, některé rezivějí. Na některých také stojí množství starých lokomotiv.

V České Třebové je jediné šrotovací pracoviště v Česku, kde se rozebírají staré nebo provozu neschopné lokomotivy. Ročně jsou to desítky kusů – některé údaje uvádějí až sto „zrušených“ lokomotiv ročně. Rozebrat tak velký a relativně složitý, navíc těžký stroj, jakým je lokomotiva, není zrovna jednoduché. A tak mnohé lokomotivy čekají na svou smrt delší dobu. Během ní rezavějí, teče do nich, některé mají rozbité sklo oken. Občas bývají posprejovány.

Do prostor železničního depa-hřbitova se samozřejmě nesmí, ale znáte to… Depo je veliké, hlídá ho pár lidí, moc věcí ke krádeži tu není, je to vlastně jen vrakoviště. Tedy: krást by se tu samozřejmě mohly kovy, ale jak je odtud odvézt, když všude jsou příčné koleje, navíc je to k silnici daleko? Prázdnota celého prostoru má svůj půvab. I proto sem chodí občas nějaký ten fotograf-železničář.

Pohled na vysloužilé lokomotivy je trochu melancholický. Kdysi silné, kypící, hučící stroje působí opravdu mrtvě, bez ducha. Kdysi k nim měl nějaký mašinfíra vztah, kdysi na nich trávil roky života. Ale dneska? Je to už jen neživý kov, anebo je to pořád ještě „kus života“? Je to zvláštní, jak si člověk dokáže ke strojům vytvářet podobný vztah jako k živým tvorům.

Ale i to velké depo-nádraží v Třebové se zdá být za zenitem. Roky, kdy tu bylo pořádně živo, zažilo především v 70. a 80. letech. Tehdy byla železniční doprava (především ta nákladní) jednou z páteří socialistické ekonomiky. Dnes ale není potřeba tolika lokomotiv jako tehdy, ani vagónů (přepravujících nejčastěji uhlí). Česká Třebová a její obrovské prostory jsou tak trochu i hřbitovem jedné éry.