Silnice nebo v terénu: co vás víc bavilo?

(CYKLO) Výjimečný zážitek nabídla tato sobota a neděle těm, které baví závodní cyklistika. Světové mistrovství v cross country v Novém Městě na Moravě a strhující finiš v druhé etapě na Tour de France. Pár poznámek k oběma odlišným světům.

Poslední dobou mne moc nebaví dívat se na Tour de France. Ještě v dobách Lance Armstronga jsem byl schopen vydržet sledovat přenos dvě i více hodiny, dnes mi připadá tento závod natolik strategicky „složitý“, respektive svázaný týmovou taktikou, kdy nerozhodují jednotlivci, ale týmy, že se mi z něj trochu vytrácí faktor sportovní dramatičnosti.

Samozřejmě to neplatí stoprocentně, ale prostřednictvím vysílaček, propracovaného složení týmů, kde má každý svoji roli, tréninkovými postupy vycházejícími ze špičkových vědeckých znalostí, se vše mění na jakousi strojově vykalkulovanou záležitost. Já bych přitom chtěl, aby každý bojoval sám za sebe. Ale vývoj cyklistiky jde jiným směrem a možná je můj názor jen laický, případně staromilský.

Ostatně: všimli jste si, že dramatičnost dnešním velkým etapovým závodům nedodávají často přímé souboje jezdců, ale pády? I Peter Sagan už to zmínil, jak je dnešní Tour v přístupu jezdců bláznivá, jak jezdí bezhlavě, což kolize často způsobuje.

Nicméně druhá etapa letošní Tour de France stále nabídla tu individuální stránku věci, a totiž heroické vítězství Petera Sagana ve finiši. Nádherný výkon, ovšem i nádherná spolupráce (přímo ukázková) celého týmu včetně klíčové role Romana Kreuzigera, bez jehož pomoci by Sagan nevyhrál. Tenhle finiš spojil oba faktory, tým a jednotlivce, dohromady.

A teď jiná cyklistika. Ta na horských kolech, na mistrovství světa v cross country v Novém Městě. Tam jede každý sám za sebe, nikdo z týmu závodníkovi v závodě trvajícím okolo hodiny a půl nepomůže. Za nikoho se do závětří neschováte, nikdo vás na cílovou pásku nevyveze.

Přiznám se, že takový typ cyklistického závodu mě zajímá v tuto chvíli skoro víc. Nejsou tu sice ty nádherné záběry krajiny jako na Tour, ale po sportovní stránce jsou to „čisté“ souboje individualit. Vítězný Nino Schurter si pro titul dojel jen vlastním umem a silou, stejně tak všichni za ním dojeli tak, jak jim jejich současná forma umožnila.

Horská kola nejsou zdaleka takovým finančním, mediálním, diváckým či marketingovým kolotočem jako silniční cyklistika. A asi nikdy nebudou. Ale mně připomínají ten klíčový fakt, že jízda na kole je sportem individuálním, nikoli týmovým. Alespoň já ji tak rád vidím.

Je ovšem ukryto v podstatě tohoto sportu jako takového, že tu nejde jen o lidský faktor, ale také o techniku. Sledoval jsem závod žen a viděl, jak dvě závodnice jedoucí v posledním kole na druhém a třetím místě, Němka a Polka, o své medaile přišly kvůli defektu. Byla to obrovská sportovní tragédie, ale také obrovské sportovní štěstí pro jejich pronásledovatelky, Američanku a Kanaďanku, kterým náhle medaile spadly do klína. Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. V silniční cyklistice by po takovém problému asi následovala pomoc týmu, možná by se ještě něco dalo zachránit. V horských kolech je na to člověk sám. I proto to asi ještě víc bolelo. Ale v tom je možná právě ta „krásná“ dramatičnost sportu.