Pomáhej, bude ti pomoženo

Jel jsem ráno s kolem vlakem z Prahy do Nymburka, přistoupily dvě ženy s koly a jedna měla prázdnou duši. Vypadaly rozpačitě.

Když jsem si představil, jak natěšené na výlet asi byly a jak jim teď je, zeptal jsem se: „Máte lepení?“ „Nemáme, ale máme náhradní duši.“ „A umíte ji vyměnit?“ „Ne, ale říkali jsme si, že to někde u pumpy zkusíme…“ „Tak já vám ji vyměním, mám u sebe montpáky.“ „To budete strašně hodnej, ale musíte to stihnout za deset minut, my vystupujeme v Čelákovicích…“
Řeknu vám, takhle rychle jsem duši ještě nikdy neměnil. Dámy asistovaly a já na chodbičce Elefant City vlaku makal, až se mi kouřilo od rukou. Kolo bylo starší, pláště volnější, takže všechno šlo naštěstí hladce. Spolucestující se zájmem koukali. Stihl jsem to s rezervou, za šest minut byla na kole nová duše. „Pak si k té pumpě přece jen zajeďte a dofoukněte to, touhle malou pumpičkou to nenahustíte…“
Holky už vystupovaly, radovaly se, že výlet bude mít přece jen dobrý průběh. Já měl sice strašně špinavé ruce, ale dobrý pocit. Vždycky si v takových situacích říkám: pomáhej těm druhým, třeba pak ty budeš někdy pomoc potřebovat. Je to i statisticky vyjádřitelné: čím více budete vy sami pomáhat, tím více tím ty ostatní „nakazíte“. Každý, komu bylo někdy pomoženo, totiž bude vědět, jaký je to pocit, a proto se bude snažit dobrou vůli předat dál.
Doufám, že pro obě ženy výlet skončil příjemně. Pro mě až tak ne, protože když jsem měl ten den v nohách asi stovku kilometrů a byl někde u sečské přehrady, vymázl jsem na silnici. Nedržel jsem v tu chvíli zrovna pevně řídítka, byla tam díra, nevšiml jsem si jí a už jsem letěl. Sedřené ruce, vyražený dech, naražená žebra, helma chytla náraz do hlavy. Viděl mně cyklista, co zrovna jel kolem, jak se tam válím a ne zrovna lehce sbírám. „Nepotřebuješ pomoc, jsi v pořádku…?“ ptá se. Naštěstí jsem mohl dojet na vlak, pomoc jsem nepotřeboval. Ale bylo fajn vědět, že by mi někdo pomohl.

 
Psáno pro měsíčník Cykloturistika