Malí vítězové jsou lepší než ti nejlepší

Alberto Contador zřejmě dopoval a zřejmě to bude znamenat velký zlom v jeho kariéře, ne-li úplný konec. Proč o tom ale psát právě tady, kde se vrcholové cyklistice nevěnuju, ale píšu jen o té rekreační? Právě proto, že tahle aféra ukazuje na dvě různé tváře jednoho sportu.

Když na nějakého sportovce praskne doping, tak je mi dotyčného trochu líto. Je mi jasné, že vinen nemusí být jen on, protože může být pod tlakem okolí a soupeři dopují pravděpodobně taky. Ale na druhou stranu to hříšníkovi docela přeju. Nakonec vždycky záleží na jedinci samotném, zda překročí hranici povoleného nebo ne.

Svět vrcholového sportu se dnes bez dopingu bohužel neobejde. Platí to pro cyklistiku stejně jako pro atletiku, běžecké lyžování, plavání, ale i tenis atd. Časy, kdy nejlepší sportovci nebyli „vědecky podporováni“, jsou dávno pryč. Z lidského těla už nejde přirozenou cestou vymáčknout víc, a kdo chce být nejlepší, ten musí jít de facto za hranici možného a přirozeného. Svět vrcholového sportu dnes deformuje člověka, jeho fyzickou i mentální stránku. Je to divný svět.

Vedle vrcholového sportu ale stojí ten rekreační. Cyklistika ve své všední, turistické podobě mi přinesla a stále přináší tolik úžasných okamžiků, tolik nového a objevného, jako málo co v životě. Kolo je radost i námaha, která dokáže lidský život obrovsky obohatit. Nevím, jak chutná jakékoli vítězství byť i v tom nejmenším cyklistickém závodě (nikdy jsem ani žádný nejel), ale vím, jak krásné je volně sjíždět z kopce dolů. Osobně si nedokážu představit, že bych kvůli sportovnímu výkonu vzal něco chemického, že bych nějak „manipuloval“ s vlastním tělem. Vím, že tělo by mi tenhle atak vrátilo. Stejně jako drogy: něco dostaneš, ale ještě víc zaplatíš.

Bylo možná škoda, kdyby závody jako je Tour de France zanikly proto, že se zjistí, že nedopují jen vítězové, ale polovina startovního pole. Ale cyklistiku ve své nejzákladnější podobě by to nijak nepoznamenalo, nezničilo. Ať si ctižádostivci zničí své kariéry i těla – všem obyčejným, anonymním cykloturistům to může být docela fuk. My všichni totiž víme, že k opojnému pocitu z jízdy nemusí člověk dojet jako první. Stačí prostě jenom jet a než padne noc, někam dojet. Jsou to obyčejné, malé cíle. Díky nim se člověk nikdy nezapíše do historie. Ale součet těchto malých „výher“ dává dohromady nesrovnatelně víc, než jedno neobyčejné a všemi viděné vítězství. Ať už patří Contadorovi, Schleckovi nebo komukoli jinému z téhle party „nejlepších“.

Psáno pro měsíčník Cykloturistika