Jsou nebo nejsou cykloboty na chození?

(CYKLO) Šťastní jsou ti cyklisté, kteří jako za starých časů jezdí v univerzálních sportovních botách, na kole s normálními šlapkami. Kdykoliv se mohou z jezdce proměnit v chodce a neřeší nepohodlí či dokonce nemožnost běžné chůze. 

My ostatní, kteří toužíme po „dokonalém přenosu síly svalů na jízdu“, jsme do značné míry zajatci pěšácko-jezdeckého dilematu.

Existují samozřejmě cykloboty s nášlapy, ve kterých se chodit dá. Ale bývají relativně měkké. Přitom čím tvrdší bota, tím lépe se v ní jezdí. Závodnické tretry jsou proto chodecky absolutně nepoužitelné. Jejich skořepina je tuhá a nemají skoro žádné výstupky na patě.

Jezdím už několik let ve sportovních botách s nášlapy, v nichž se chodit dá, ale ne moc dobře. Chodím v nich ovšem nemálo: při prohlídce hradu, při výstupu na rozhlednu (dost hlasitě to klape po kamenitých či železných schodech), lezu dokonce na skalní výhledy. Jsou to ty nejpitomější boty pro lezení po kamenech, protože tvrdá podrážka a kov vespodu na kameni hrozně kloužou a hrozí pád, jenže tu vyhlídku do krajiny si přece nenechám ujít… Někdy proto dokonce boty sundám a lezu po kamenech jen v ponožkách.

Mé boty jsou vespod z chůze už tak zničené, že prakticky ztratily patní výstupky a obnažil se kov pod gumou. Tím ještě více kloužou. Proměňuji se občas v komicky ujíždějícího bruslaře, který je zábavou pro lidi okolo. Hlavně v pražském metru, na hladkém povrchu.

V těchto botách jsem nyní absolvoval jeden horský výstup: od Plešného jezera na Šumavě (1 090 m, dá se sem dojet na kole) na vrchol Plechého (1 378 m). Skoro 300 metrů převýšení, strmá chůze úzkou pěšinou hlavně po kamenech. Celkem pět kilometrů tůry; vzal jsem to navíc obloukem okolo zdejšího kamenného pole, abych se nevracel tou samou cestou.

Nahoru to docela šlo, dolů mi to klouzalo víc, navíc mezitím sprchlo, takže chůze byla ještě nejistější. Boty jsem téměř doničil, ale dvě věci byly hlavní: že jsem neupadl a výlet ve zdraví dokončil a že byl nádherný, s úžasnými výhledy. Byla by škoda jen kvůli botám (a nemožnosti na kole vyjet až nahoru) ho neabsolvovat. Na vrcholku jsem mimochodem potkal jiné cyklisty (měli na sobě dresy), kteří daný problém vyřešili tak, že měli na nohách gumové „kristusky“, které si zjevně dovezli v batohu až k jezeru a tam se přezuli. Dobré řešení.

Na všechny sporty dnes existují speciální boty, které jsou většinou použitelné právě jen na ten daný obor: kopačky, cykloboty, lyžařské (troje: na běh, sjezd, snowboard), měkké boty na běhání, tvrdší outdoorové na chůzi, boty na tenis (dvoje: na antuku a umělý povrch), horolezecké boty na lezení po skalách atd. Abychom měli ty zážitky z dané činnosti prostě nejlepší… Má to samozřejmě svůj smysl, ale jak realita ukazuje, vřazovat život do takto úzce vymezených škatulek bývá ošidné. Univerzalita jakožto opak specializace má něco do sebe.

Psáno pro časopis Cykloturistika