Jaké kolo? Prostě kolo!

Po čtrnácti letech ježdění na horském kole jsem si před časem koupil silniční kolo. To je vám, panečku, rozdíl!

Jaké obzory se vám otevřou, jak rychle to šustí, jak lehký je to stroj, jak snadné šlapání (tedy jak se to vezme, do prudkého kopce je to s těmi velkými ozubenými kolečky docela dřina). Připadá mi, jako bych těch čtrnáct let ježdění, které jsem beztak absolvoval většinou po silnicích a pevných cestách, projezdil na místo v osobním autě v traktoru…
No, to předchozí přirovnání jsem trochu přehnal. Rozdíl mezi oběma typy kol je sice velký, ale nakonec je to vždycky šlapání, námaha. A hlavně je to zážitek z výletu, poznání krajiny i prostoru. Obě kola mají logicky své výhody i nevýhody. Se silničním se například mnohem hůře jezdí po městě, kolo je málo „obratné“, taky si jako na horákovi nemůže říct: „A teď pojedu tudy…“. Naopak pocit absolutní volnosti vám dodají právě „tlusté gumy“, na kterých jedete cesta necesta. Horák je stabilnější a lepší na ovládání, skoro se mi zdá bezpečnější. Jenže když zase jedete takovou trasu Praha-Pardubice a fouká vám do zad, to je na silničce symfonie, jak letíte s větrem o závod.
Specializace je znakem modernity a jestliže za časů putujícího Karla Hynka Máchy měli lidé jedny boty na celý rok, dneska mají boty na zimu, léto, do hor, na pláž, do společnosti. Zrovna tak se i trojjediné „kolo“ už rozdělilo na horské, crossové a silniční. Nerozumím těm, kteří vztah silnice-horák vnímají jako protikladný, mně naopak připadá dobré, že si člověk může vybírat. Podle terénu i nálady. Když nemám chuť se dřít, vezmu lehčí silničku, když chci do nitra přírody, beru horské. Pravda, někdy se tenhle výběr mění v dilema, chtěl bych výhody obou, ale to je logická daň pokroku.
A navíc si říkám, že kolo samotné přece není cílem. Je to jen prostředek, díky kterému člověk něco zajímavého i příjemného prožívá. Nezáleží na cestě, kterou člověk k cíli dojde, důležité je ten cíl mít a mířit k němu.

 

Psáno pro měsíčník Cykloturistika

Komentáře k článku

Napsat komentář