Mé opouštěné souputnice

(CYKLO) Tak už jsem s nimi asi skončil. Nebyl to dramatický ani náhlý rozchod, spíš takový nenápadný a postupný. Jde o mapy. Vždycky jsem byl jejich příznivcem, ba co víc: milovníkem. 

 

Ale před rokem a půl jsem si koupil chytrý telefon a od té doby na mé papírové mapy usedá čím dál více prachu. Jezdím podle mapy v mobilu.

Ještě loni jsem papírové mapy používal společně s mobilem často. I proto, že těch pokrývajících Českou republiku mám skutečně hodně, něco přes stovku. Nejvíc shocartovských 1 : 100 000, dost také 1 : 50 000 z Klubu českých turistů, pak mám ještě spoustu regionálních či specifických map. Také desítku cyklo i auto atlasů a k tomu ještě na jednotlivé listy rozstříhaný cykloatlas 1 : 100 000 a rozstříhaný autoatlas 1 : 200 000. Ten druhý se hodil při dlouhých jízdách na silničním kole.

Letos jsem vytáhl mapy zatím jen jednou, to když jsem jel do Českého Středohoří. Ale stejně jsem se pořád díval do mobilu a mapu nepoužil.

Mobilní mapa má dvě hlavní výhody: dá se pohodlně zvětšit do naprostých detailů, neřešíte měřítko. A také vám GPS ukáže, kde zrovna jste. I když zabloudíte, snadno najdete cestu ven. Ano, jsou tu nevýhody: tou hlavní je vybitá baterka, tou druhou špatná viditelnost displeje na slunci. Displej je také malý, když si chcete rozmyslet delší cestu. Papírová mapa je přehlednější.

Vím, že mapy si budu brát i nadále, třeba na výlety do hor, protože hrozba vybití baterie je nemalá (někdy se mi mobil sám zapíná v ledvince). Pak bych byl skutečně ztracen. Ale fakt, že před každou jízdou nemusím pořád hledat konkrétní mapu pro daný region, je tím hlavním důvodem, proč jsem papírové pomůcky přestal vozit.

Když se teď dívám na složku map ve své knihovničce, mám poněkud nostalgický pocit. Najezdil jsem s nimi a podle nich desítky tisíc kilometrů. Byly mi nepostradatelnými společnicemi, byly mi příjemné do ruky i na pohled a jejich odřené hřbety, roztrhané švy a ohnuté rohy jsou důkazem, že jsem s nimi prožil opravdu mnoho. Na některých je připláclá muška, někde promaštený flek, občas jsou na nich pokroucené „mapky“, jak mi je tam udělaly skvrny potu – ten mi občas na mapu ukápl z čela, když jsem kdesi na rozcestí v letním vedru stál a rozmýšlel, kudy jet. Teď tyto souputnice mlčky stojí seřazené a čekají … na to, až mi v těch pár případech ještě poslouží? Anebo na to, že je jednou vyhodím jako nepotřebné?

Mám doma pár kousků starých předválečných map Posázaví či brdského regionu. Už dávno neslouží svému účelu, ani nevím, kde jsem je vzal. Občas si je prohlížím – ukazují mi krajinu, jaká bývala, vidím proměnu cest i sídel, jsou svědkem tehdejšího turismu a je to i kvalitní polygrafická práce. Možná k nim ty své mapy z nedávných let jednou přidám a občas si i v nich budu prohlížet. Možná bude papírová mapa jen historickou relikvií. Zdá se to neuvěřitelné: něco tak samozřejmého, důležitého, nepostradatelného. Ale svět se dnes mění rychle.

Článek vyšel v časopise Cykloturustika

Komentáře k článku

Napsat komentář