Dva roky televizákem aneb Změnil jsem práci

Když jsem v roce 2008 odcházel z Reflexu, měl jsem za sebou patnáct let práce pro tištěné týdeníky. Sedm let v Mladém světě, osm v Reflexu. Cítil jsem, že potřebuju změnu. Tak jsem nastoupil do televize. Z ní jsem po dvou letech odešel. Jaké to bylo, být televizákem?

V Reflexu jsem dělal osm let editora. Editor méně píše, ale hodně čte texty jiných, které je nutno redigovat. Není to úplně tvůrčí práce. Chtěl jsem si oddychnout od světa písmen, psané žurnalistiky. Když jsem dostal nabídku dělat v televizi Public redaktora a moderátora, neváhal jsem. Byla to i šance naučit se jiné odnoži mediální tvorby.

Televizní novinařina se od tištěné docela liší. Zatímco v tištěné je stěžejním prvkem text dlouhý i několik stran, v televizi vám stačí pár desítek řádků. Napsat komentář televizní zprávy je velice jednoduché. Nedivím se, že televizní redaktorkou se může stát kdejaká pohledná dívčina, která příliš stylistických schopností nepobrala. V televizi docela záleží na tom, jak umíte mluvit a jak vypadáte. Pusa vám musí jet plynule a přirozeně. Že přitom říkáte fůru vaty, toho si divák mnohdy ani nevšimne. Zatímco při psané žurnalistice záleží na každém slově, v televizní se na jedno slovo nehledí. Mírná povrchnost je to, co televizi vlastně charakterizuje. Byť samozřejmě některé pořady povrchní nejsou.

Zásadním požadavkem pro televizní reportáž, film, je dostatek obrazového materiálu. Televize je především obraz. Když se cokoli hýbe, když se někde něco děje, probíhá akce, pak je to pro kameru dar. Statičnost nudí. Proto se dobře točí například v železničním muzeu, kde jezdí vláčky, a naopak špatně na výstavě, kde jsou jen obrazy. Hezky se točí při slunci, ale když prší, bývá film „šedivý“. Na film o Strahovu a Bílé Hoře jsme měli nádherné zářijové počasí a zapadající slunce nám udělalo perfektní závěr. Stejně tak pěkný byl zimní Vítkov, celý pod sněhem.

Na televizní práci mně hodně bavil finální střih. A taky výběr hudby, která dokáže pořadu dodat atmosféru. Bral jsem vše: klasiku, swing i jazz, techno hudbu. Trefit správný žánr i období nebývá těžké, ale aby nálada skladby přesně vystihovala obrázky, to už je potíž. Někdy mě bavilo i natáčení samotné, ale tam si spíš užije kameraman. Redaktor s ním sice na místo jede, ale většinou jen říká: „Natoč mi tohle, támhle to. “ A pak stojí a čeká, až to kameraman nasnímá.

Na Publicu jsem dělal několik pořadů. Začínal jsem patnáctiminutovými rozhovory ve studiu. Dodnes vzpomínám na několik úžasných vědců, kteří přišli a bez náznaku trémy mluvili před kamerami o svém oboru (historie, astronomie, přírodověda). Pak jsem dělal patnáctiminutové dokumenty ze série Fenomén metropole, později Fenomény kolem nás. To mně bavilo asi nejvíc: pár dnů trvala příprava, jeden den natáčení, pak se stříhalo. Témata jsem si vybíral sám: pražské mosty, památník na Vítkově, Solvayovy lomy u Prahy, vojenské muzeum Kbely, pražské planetárium, letiště Ruzyně, kavárna Louvre, parníky na Vltavě, Petřín, tramvajové muzeum, botanická zahrada, procházka po Praze 6… Taky jsem točil golfový čtrnáctideník Golf Prime Time, díky kterému jsem byl na golfu náhodným spoluhráčům občas „nějaký povědomý.“ Nakonec jsem dělal pořad Bedekr, točil do něj reportáže i moderoval. Taky fajn práce, ale vzhledem ke stopáži reportáží (jen 5 minut) trochu letmější než Fenomény (ty můžete vidět na adrese www.publictv.cz, v sekci Videoarchiv, složka Fenomény kolem nás; některé ale dělala kolegyně, střídali jsme se zhruba ve 14-ti denním cyklu).

Taky jsem pochopil, proč je televize tak drahá. Platí se práce mnoha lidí. Vytvořit pouhých pár minut filmu (pokud to není jen zpráva) trvá několik dní. Je to složitý systém výroby, kde vše produkčně zajistit a sladit je středobodem všeho. Natáčeli jsme v nejmenším možném složení, tedy redaktor (já) a kameraman, a i tak to nebylo vždycky jednoduché. Natáčí se v předem domluvený den, i střižny jsou zamluvené. Napsat článek lze mnohem snáze, je to flexibilnější. Nicméně základní princip zůstává stejný: umět si vybrat téma a dobře ho uchopit. Myslím, že schopný novinář dokáže napsat solidní článek i úspěšně natočit reportáž, byť jeden či druhý způsob mu může sedět víc. Nemyslím, že bych točil bůhvíjak skvělé reportáže, ale vím, že některé nebyly špatné. Ale taky vím, že je mi bližší psaný způsob vyjadřování. Mám i líp zvládnutou profesionální stránku věci.

Za dva roky v televizi se člověk naučí základy práce a jsem rád, že je umím. Navíc vím, jak se před kamerou vystupuje, jak se moderuje atd. Tohle se neztratí. Jeden film (o pražských cyklostezkách) jsem dokonce s kamerou v ruce, přesněji na kole, skoro celý i nasnímal. Ale kameramanem bych nechtěl být. Tahají se s docela těžkou výbavou, je to fyzicky náročná práce. A skoro nikdo si jí pak nevšimne. Smetanu vždycky slízne redaktor, protože je vidět na obrazovce.

Uvědomil jsem si i sílu televize oproti tištěným médiím. Když jsem dřív někam přišel a řekl, že jsem z Reflexu, znělo to docela dobře, ten titul lidé znali. Když jsem někomu řekl, že jsem z televize Public, většinou si ji neuměli moc zařadit. Jenže když jsme pak přijeli s kamerou, bylo to úplně něco jiného. Kamera vám zajistí pozornost, zájem. Být viděn je tak niterná touha, že skoro každému dělá dobře. S kamerou je novinář tak trochu pánem.

Přesto jsem si po dvou letech práce v Publicu řekl, že se vrátím se do tištěného světa. Šance v týdeníku Euro byla zajímavá a psané slovo mi už začínalo trochu chybět. Článek asi nikdy nebude tak emociálně silný jako film, který působí obrazem, slovem i hudbou. Ale lze jím proniknout do hloubky, pojmenovat věci přesněji. Text je v zásadě analýzou, film „jen“ ukazuje. Mně je bližší asi to první.