… já se už nezlepším

(G 359) Vždycky na začátku sezóny mám dojem, že bych ještě mohl vylepšit svoji hru. Jenže jak sezóna postupuje, zjišťuji, že jsou to marné naděje. Zase hraju ten blbodobrý golf jako už několik let.

Letos byly mé naděje na začátku sezóny ještě o něco silnější. Koupil jsem si totiž nový driver. Byla to skutečně skvělá koupě – a to myslím bez ironie. Stál mě jen 3 000 korun, šlo o testovací hůl, ale protože jsem levák, nikdo s ní moc testovacích úderů neodehrál. Byla jako nová. Navíc právě tenhle driver loni vyhrál v testovacím srovnání u GolfProfi – i proto jsem si ho vlastně vybral. Driver víc odpouští a míčky nelétají tak moc do stran jako u předešlého. Délkově je to stejné, i když pár metrů navíc tam možná taky bude.

Takto navnaděn vstoupil jsem do sezóny. Navíc jsem zjistil, že při švihu trochu pokrčuji ruce, tudíž se je teď víc snažím propínat, aby švih byl skutečně „do oblouku“, s plným vytočením. Anebo jsem přišel na to, že hůl držím příliš blízko, mezi jejím koncem a mým tělem je málo místa. A taky se snažím zakládat míč skutečně přesně doprostřed, případně dopředu (driver) či dozadu (wedge). Prostě – odhalil jsem mnoho chyb a snažím je svépomocí odstranit!

Leč stačilo pár rekreačních kol, při kterých jsem si zapisoval výsledky – a veškeré naděje jsou fuč. Pořád hraju okolo 90, což hrávám běžně. Pořád topnu jako začátečník tak dvě rány za kolo (někdy i víc), pořád nejsem schopen hrát jednotlivými holemi stabilní délky.

A hlavně mám pořád nejistou krátkou hru. Co je mi platné, že jsem s tím novým driverem už párkrát dopálil přes 250 metrů (zrovna foukalo). Po takové pumelici jsem totiž obvykle zvoral ránu vedží do 80 metrů, takže z toho většinou bylo zase jen bogy či dokonce něco horšího. Délka je jen prostá síla motoru, zatímco celkový výkon tvoří plno dalších věcí – a v golfu hlavně příhry a patování.

Je to trochu frustrující, když už asi pět let hraju stále mezi hendikepem 11-12 a ať dělám, co dělám, pořád je to jeden či maximálně dva hendikepově adekvátní výsledky za rok a zbytek podprůměr. Říkám té své hře „blbodobrý“ golf, protože část ran, asi tak třetina až čtvrtina, je docela dobrých, zatímco zbytek je horších až vyloženě blbých.

Řešením by jistě bylo začít systematicky trénovat. Aspoň dvakrát týdně na drivingu a jednou týdně hra na 18 jamek. Jenže v tom je potíž – bogy golf, který jakž-takž hraju, je docela slušná hra a nač se honit kvůli tomu, abych hrál stabilně namísto 92 jen 86 ran? Pár ran, pár číslíček – je to důležité?

Je i není, to všichni víme. Z hlediska obecného je to nicotné, jenže člověku to prostě nedá, chtěl by dál, výš, lépe. V tom je i kouzlo golfu, že skoro všichni chtějí hrát pořád lépe až nejlépe.

Četl jsem nedávno o úspěšných lidech z byznysu, kteří mají hendikep okolo 5. K nízkému hendikepu se bez výjimky dostali poté, co doslova „propadli“ golfu. Trávili a tráví na něm většinu svého volného času, hrají systematicky. Výsledky se pochopitelně dostavily. Přišlo mi, že není náhoda, že tito lidé jsou úspěšní v pracovní sféře, ale i ve sféře zábavy, resp. golfu. Jsou prostě velmi cílevědomí.

Myslím, že pokud si člověk nic nenalhává, tak vnitřně ví, jaké jsou jeho golfové limity a meze. A nejen ty – ale třeba i obecně životní. Člověk většinou dojde tam, kam sahá jeho schopnost věnovat dané oblasti určité úsilí. Samozřejmě rozhoduje talent, vnější okolnosti, i to pověstné štěstí, ale jádro je vždy v čase a energii, kterou do toho člověk vloží.

Většina lidí nicméně bere golf jako relax a rekreaci, chce si u něj odpočinout. Třeba právě od onoho „úsilí“ v jiných oblastech. Je to z hlediska celkové duševní rovnováhy určitě správný postoj. Jen si to musí člověk při hře pořád uvědomovat a neříkat si: proč to nejde lépe? Což jde, jak všichni víme, dost těžko.