Na kole mezi bílými vilami

(CYKLO) Relativně mírný průběh letošní zimy svědčí jednomu typu cyklistiky: jízdám po městě. Nemám teď na mysli dojíždění na kole do práce, dokonce ani jízdy po hlavních městských cyklostezkách. Jde mi o „rekreačně-poznávací“ jízdy po pamětihodnostech a zajímavostech měst.

Zima je příhodná pro městské vyjížďky proto, že ve volné krajině je o pár stupňů méně než mezi domy. Lesní cesty bývají i hodně rozbahněné, sníh se v krajině také drží vytrvaleji. Ani příroda není v zimě zdaleka tak pěkná jako v slunečném a teplém podnebí, se zelenými listy a poli. Naopak půvab města se během celého roku příliš nemění – domy a jiné stavby jsou zajímavé pořád. A městský asfalt kolo nezašpiní.

Ideální pro tyto vyjížďky je samozřejmě Praha. Je to město dostatečně veliké na to, abyste v něm mohli najezdit tisíce kilometrů, a pořád pojedete lokalitami, které ještě neznáte. Jezdím v zimě po hlavním městě už skoro dvacet let a věřte: pořád objevuji ulice, části, kde jsem ještě nebyl. Jezdit je možné v historickém centru, ale mě nejvíc baví oblasti, které vyrostly ve 20. století a přimykají se k centru: ať už jde o vilové čtvrti v Praze 6 nebo 5, tak o zajímavé „satelitní“ části, jako je starý Spořilov. Na mnoha místech nacházím i bílé vily v mém oblíbeném funkcionalistickém duchu z 30. let.

Ale nejde jen o Prahu: takto bych mohl jezdit třeba i po skvostném Hradci Králové, zajímavém Liberci i jinde. Vlastně každé město s počtem okolo 100 000 obyvatel poskytuje spoustu částí pro cykloobjevování.

Taková vyjížďka samozřejmě nemá charakter celistvé jízdy. Chvíli jedu, chvíli popojíždím, často zastavím a dívám se na stavby. Průměrná rychlost klesá z běžných dvaceti kilometrů na deset, maximálně patnáct. Jízda má ale pestrý charakter a v chladnějším zimním počasí zdaleka tolik nevyčerpává, jako kdybych jel pořád a vytrvale.

Někdo může namítnout, že nebezpečím jsou automobily. Ve skutečnosti to ale není tak zlé. Uličky pražské Hanspaulky či Břevnova bývají prázdné, v sobotu či v neděli přes poledne stejně všichni sedí u obědů. A samozřejmě se snažím vybírat ty ulice, kde je menší provoz. Jedu často bez cíle, prostě kam mne ulice zavedou. A když už se blížím někam k okrajům měst, tak obvykle sednu na metro a odpravím se domů. Většina těchto vyjížděk přitom netrvá déle než tři hodiny.

Dobré je i to, že doma v teple pak otevřu nějakou knihu o Praze, případně sednu k internetu, a o místech, kde jsem jezdil, si mohu ještě soustu věcí přečíst. To samozřejmě lze i v případě jízd po krajině. Ale u měst je inspirací mnohonásobně víc.

Psáno pro časopis Cykloturistika