Tohle byla hvězdná hodina Havla i Čechů

Všude jsou teď fotky z toho, jak se Havel naposledy vrací na Pražský Hrad. Já jsem ale schválně vytáhl fotky ze dne, kdy se tam podíval poprvé. Bylo to právě v těchto prosincových dnech, před 22 lety. Tehdy byl zvolen prezidentem.

Sametovou revoluci jsem prožil ve vojenské uniformě. Na podzim 1989 jsem narukoval na základní vojenskou službu, ale protože jsem absolvoval Fakultu žurnalistiky, byli jsme všichni z ročníku rozstrkání k různým vojenským „mediálním útvarům“. Tady jsme sloužili jako vojáci-absolventi. Část kolegů z ročníku šla do Obrany lidu (vojenské noviny, které vycházely každý den), někteří zamířili do Armádního filmu (například kamarád Robert Záruba), jiní šli do týdeníku Bezpečnost. Já byl v měsíčníku Pohraničník – Stráž vlasti. Časopis se zabýval ochranou hranic, ale nesídlil někde na hranicích, nýbrž v Praze. Z Prahy je to přece na hranice do všech směrů nejblíž…

V Pohraničníku mě zastihla revoluce. Popisovat, jak se tamní vojáci-soudruzi chovali, jak své postoje měnili či neměnili, by vydalo na celou knihu. Ale v redakci jsem byl určitě jediný, který si opravdu přál, aby nějaká revoluce přišla, viděla a zvítězila. Ti ostatní v podstatě nechtěli zrušit komunistický režim.

Na konci prosince 1989 se revoluce blížila ke svému triumfu, zvolení Václava Havla prezidentem. Nechtěl jsem u toho chybět, protože do té doby jsem fotil dění v ulicích. A tak jsem si zažádal o novinářskou akreditaci na volbu prezidenta republiky za časopis Pohraničník – Stráž vlasti. Dostal jsem ji. Byla to bezesporu jedna z nejkurióznějších akreditací, kterou tehdy asi udělili.

Pohraničník nebyl tzv. hlavní médium, tak jsem dostal povolení ke vstupu jen na nádvoří Pražského hradu. Odtud jsou také snímky, které vidíte u tohoto článku. Nejsou to určitě výjimečné fotky, ale dneska možná mají jistý půvab i dokumentární hodnotu.

Můj postoj k Havlovi nebyl nikdy zcela nadšený a adorující, ale jeho zvolení prezidentem bylo skutečně hvězdnou hodinou pro český národ. Ačkoli se vnitřním „rebelantským“ založením, kritickým a uměleckým intelektualismem do světa každodenní praktické politiky moc nehodil (a byl politikou také mnohokrát poražen), přesto byl vynikajícím státním symbolem. A co víc – byl živým, lidsky příjemným symbolem.

Ať už byl Havel jakýkoli, platí o něm jedno: proslavil svoji zemi. Moc takových jedinců nemáme: Hus, Komenský, Dvořák, Masaryk, Čapek, Hrabal, Forman… Taky pár sportovců: Navrátilová, Lendl, Jágr… S Havlem bylo možné souhlasit i nesouhlasit, mohl se mýlit, ale do dějin vyryl za český národ stopu, kterou už nikdo nikdy nevymaže. Podobné stopy po sobě zanechává dost jedinců z velkých národů, ale jmenujte mi nějakého Holanďana, Švéda, Maďara, Řeka atd., který znamenal pro svět druhé poloviny 20. století to, co Havel? Snad jen Poláci mají Jana Pavla II.

Svět píše své velké dějiny, já jsem fotil 30. prosince 1989 pro sebe i pro Pohraničník malý kousek těhle dějin. Pro mne osobně to byla dobrá práce i zábava zároveň. Čekající fotografové klábosili, vtipkovali, i když byla zima. Havel se pak zjevil ve svých krátkých kalhotách, které okamžitě vešly do dějin. Ale nejlegračnější mi na tom připadala ta paní uklízečka, která luxovala červený koberec, po němž Havel šel při přehlídce. Určitě luxovala i Husákovi.

Mám pocit, že k té dnešní, pohřební náladě, se tyhle 22 let staré fotky hodí. Havel byl přece nejen politik, ale taky vtipný a zábavný dramatik. A je určitě fajn připomenout si ho z doby, kdy on sám i Češi měli svoji hvězdnou hodinu v dějinách lidstva.