Ve stínu rudé hvězdy

(GOLF) Dějiny českého golfu jsou stoleté, ale mají velký předěl. Rok 1989. Teprve po něm můžeme hovořit o tom, že se v české společnosti golf rozšířil a zabydlel. Do té doby šlo o sport zcela minoritní, stojící na okraji zájmu. Ale přesto je jeho tehdejší historie bohatá na události a dění.

Můžeme být i trochu pyšní, že golf u nás žil i za vlády komunistické strany v letech 1948-1989, a to jako v jediné zemi bývalého východního bloku. Ovšem nebyla to existence snadná. Kdo z dnešních hráčů golfu navíc ví, kolik předchůdců tu hrálo za dob socialismu? Kolik tu bylo hřišť, jaké turnaje se konaly a jak se vůbec lidé ke golfu mohli dostat? Byl to sport jen pro někoho anebo i pro dělnickou třídu? Byl drahý nebo levný? Kde se kupovaly hole a míče? A jak se na hřiště lidé například dostávali, když ne všichni měli auta?

Předem avizuji, že kdo chce znát podrobné odpovědi na tyto otázky, nechť si přečte důležitou knihu Historie golfu v českých zemích a na Slovensku (2004) od Prokopa Sedláka a následnou publikaci [Československá] Golfová hřiště (2013). Tam je vskutku „vše“ a mnoho nového již nelze vypátrat. Co bude v tomto článku popsáno, je jen výběrem toho základního.

V moci komunistů

Československý golf před druhou světovou válkou byl přirozenou součástí evropského golfu, nicméně trvale fungujících hřišť pro veřejnost byla pouhá pětice a počet hráčů nepřesáhl 500. Za války klesl počet hráčů na 250 a ani po roce 1945 se nezvýšil. Květen 1945 přinesl svobodu, ale odvál také německé obyvatelstvo, které spravovalo tři západočeská hřiště. Do roku 1948 se tak hrálo jen na hřišti Golf Clubu Praha v Klánovicích (klub měl přes 100 členů a byl nejpočetnější v zemi), v Mariánských Lázních a na Líšnici. Budovalo se hřiště ve Svratce.

Po únoru 1948 se sport vydal cestou masovosti, podporovány byly kolektivní sporty, celá sféra byla silně zbyrokratizována. Individuální až individualistický golf měl punc panského a měšťáckého sportu, s pár set členy nebyl pro příslušné orgány důležitý. Úpadek golfu, který už nastartovalo období okupace, byl po roce 1948 dokonán. Golf byl v roce 1952 vyřazen ze sportovních struktur, stal se jen rekreační činností vhodnou pro zahraniční lázeňské hosty. Během padesátých let fungovalo pouze hřiště v Mariánských Lázních a poněkud „ilegálně“ devítka Lišnice.

Osmnáctijamkové klánovické hřiště, které bylo v roce 1948 již téměř dokončené, bylo v roce 1950 uzavřeno a o dva roky později rozoráno. V roce 1950 byl také zrušen zdejší golfový klub/oddíl. Tím bylo zlikvidováno centrum českého golfu. Impulsem k tomuto exemplárnímu zásahu nicméně byly i vnitřní klubové spory, které se táhly již od roku 1945 a vyhrotily se během února 1948. Líšnice padesátá léta přežila i proto, že na rozdíl od GC Praha byla jednotná. A také stála trochu bokem.

V padesátých letech hrálo golf aktivně asi jen do dvou stovek hráčů. Nebylo kde, nebylo ani s čím – míče ani hole nebyly k dostání. Turnaje se pořádaly, ale jen vnitřní klubové. Nebyl žádný celorepublikový orgán, který by aktivity zaštítil. Nit golfového života byla vskutku velmi tenká, golf v Čechách málem zemřel.

Zmrtvýchvstání

Politické tání druhé půlky padesátých let a především v šedesátých letech se promítlo i do sportovní sféry. Poměry se ustálily. Během šedesátých let se podařilo včlenit golf do tehdejších struktur Československého svazu tělesné výchovy, začaly se více hrát turnaje. Také se podařilo rozšířit materiální základnu – hřiště.

Po svépomocných pracích bylo v roce 1960 znovuotevřeno hřiště Karlovy Vary – Olšová Vrata. Od roku 1966 se budovalo a hrálo na dalším lázeňském hřišti, v Poděbradech (až do konce socialismu jen 9 jamek). V druhé půlce šedesátých let se začalo s budováním devítky u Semil. A koncem dekády se začalo se stavbou nové osmnáctky v zámeckém parku Šilheřovice na Severní Moravě.

Jako kuriozitu lze zmínit, že golf se tehdy dostal i do filmu. Jako kulisa se karlovarské hřiště objevilo v kriminálce Kde alibi nestačí (1961) či špionážním Transit Carlsbad (1966). Typicky však zde byla hra podána jako symbol noblesně zahálčivého, západního životního způsobu.

Golfisté museli přijmout pravidla „kolektivní hry“, které režim nastavil. Měli své průkazy ČSTV, vylepovali si známky, chodilo se i na schůze, samozřejmě se brigádničilo při úpravě hřišť. Funkcionáři si vytvářeli vztahy s těmi představiteli režimu, kteří jim mohli pomoci. Kupříkladu bez podpory předsedy ostravského Městského národního výboru Josefa Kempného, za normalizace člena předsednictva ÚV KSČ (tedy jednoho z nejmocnějších mužů ve státě), by šilheřovické hřiště nikdy nevzniklo. Kempný pomohl golfistům i při dokončení stavby pražského Motola. Důkaz, že věci nelze vidět jen černobíle.

Dobrá éra s nedobrým režimem

Sport nebyl po roce 1968 tak postižen jako věda či kultura, režim se jím naopak potřeboval chlubit v souboji s kapitalismem. I proto do sportu tekly peníze. Ne však do golfu, který tehdy nebyl olympijským sportem a spadal do nejnižší „zájmové“ kategorie. Za normalizace také vzniklo jediné nové hřiště, pražské motolské (kompletováno 1981). Úvahy o hřišti na dostihovém závodišti Slušovice či uvnitř autodromu Brno z 80. let došly realizace až po roce 1990.

Kdo hrál golf za normalizace? Klíčové bylo především bydliště, dostupnost areálu: kdo bydlel poblíž hřiště, ten měl šanci s golfem začít. Golfisté proto byli pražští (Motol + Líšnice), ze Západních Čech (Vary a Mariánky), z Ostravy (Šilheřovice), ze Semil a Poděbrad, částečně z Brna (Svratka). Většina obyvatel republiky však vůbec nevěděla, že golf se v zemi hraje, že jsou tu i nějaká hřiště.

Ke golfu se nicméně mohl dostat skutečně každý, peníze určitě nerozhodovaly. I proto tehdy hráli příslušníci různých vrstev. Například jistý řidič autobusu byl mezi golfisty váženou postavou, protože „měl“ autobus a vozil hráče z Prahy do Mariánských Lázní a Karlových Varů. Nejlepší golfista této éry Jiří Dvořák pracoval v dřevařském průmyslu a majitelka 43 titulů mistra republiky Ludmila Křenková jako vychovatelka mládeže. Našli bychom řemeslníky i železničáře. Golf hráli představitelé inteligence, technici, lékaři, ale také lidé, kteří měli přes den čas: například číšníci z hotelů a restaurací v západočeských lázních.

Jestliže jádrem dnešního golfového života je rekreační hra, pak jádrem golfu za normalizace byla spíše hra sportovní. Hrály se četné ligové zápasy, jednotlivé oddíly měly dvě i tři družstva. Stále však platilo, že kdo chtěl hrát, musel být organizován: na konci 80. let tak byli všichni golfisté v Československu začleněni do celkem 18 oddílů. Ty působily většinou u jednotlivých hřišť. Nejvíce členů měl oddíl TJ Golf Praha (242), dále TJ Golf Mariánské Lázně (204) a NHKG Ostrava (199). Dva karlovarské oddíly měly dohromady 210 členů.

Golfové oddíly měly koncem 80. let 1 371 členů. Šlo tedy stále o velmi malou komunitu. Kupříkladu tenistů bylo přes 52 000 v celkem 735 oddílech. Známé tvrzení, za socialismu všichni golfisté tvořili jeden velký klub, je pravdivé. Vždyť dnešní nejpočetnější kluby typu Hostivař, Hodkovičky, Kaskáda mají stejný či vyšší počet.

Golfisté se mezi sebou většinou znali a jakkoli i zde bylo možné zaznamenat skupinové zájmy a osobní animozity, jako celek tato společnost držela pohromadě. Cítila se na výspě, režimem nemilována, stále musela potvrzovat svoji životaschopnost. Lidé byli ochotnější sami něco udělat, byli si také vcelku rovnější. Golf byl i jistým druhem úniku či dokonce protestu proti šedi socialismu.

Svět a sport

Zatímco tenis se z útlumu počátku 50. let oklepal relativně rychle a od kodešovské éry přelomu 60. a 70. let šel prudce nahoru, golf takový rozmach nezažil. Velká tenisová základna mohla produkovat talenty, naopak golf měl málo lidí a ještě méně materiálního zajištění. Během normalizace tak sice byl živoucí sférou, ovšem s jasně danými mantinely a chabou možností rozvoje. Golfu se prostě vždy daří v zemích liberálních, s fungující ekonomikou a silnými investory – nikoli ve společnosti sešněrované, s hospodářstvím slabým a nepružným, jako bylo to socialistické.

Nutno i připomenout, že sportovní golf se do roku 1989 pohyboval pouze na poli amatérském. Žádný hráč v ČSSR nebyl profesionálem, takový pojem v socialistickém sportu ani neexistoval (i tenisté byli „poloprofesionály“). To je i důvod, proč dodnes doháníme zpoždění za Západem po výkonnostní stránce. V Rakousku bylo ještě v roce 1965 pouhých 12 hřišť, v roce 1985 stále „jen“ 24, ale například v roce 1980 tam dorazil Jack Nicklaus a pomáhal s propagací hry. Měli trenéry z Velké Británie, podporovali sportovní růst profesionálů.

V českém prostoru se v letech 1948-1989 západní profesionální hráči či trenéři neobjevili. Učení se golfu probíhalo stejně jako stavba hřišť vskutku amatérsky, tedy svépomocně a nadšenecky. Všechna čest tehdejším hráčům i funkcionářům, ale byli jsme golfová terra incognita. Československo nicméně uspořádalo jednu významnou akci – v roce 1979 se konalo Mezinárodní mistrovství Evropy juniorů v Mariánských Lázních. Čs. mladíci však skončili až na čtrnáctém místě z patnácti účastníků.  Výkonností rozdíl mezi naší špičkou a západními hráči (byť stále těmi amatérskými) byl znát i na mezinárodních mistrovstvích republiky dospělých.

Z uvedených 1 371 golfistů konce 80. let jich mělo hendikep, patřili tedy ke sportovně aktivnějším, celkem 737. Ale podíváme-li se na výkony nejlepších hráčů, obvykle vidíme čísla mezi 72-79 ranami. Jen výjimečně zahráli někteří hráči (navíc na hřištích, která dobře znali) pod par. Kupříkladu vedoucí hráč roku 1988 Jan Juhaniak dosahoval výkonu 2,66 ran nad par, další v pořadí Petr Mrůzek 3,16 ran. Ludmila Křenková hrála 6,5 rány nad par. Tato čísla však nelze porovnávat s dneškem. Tehdy se hrálo podle stejných herních pravidel jako dnes, ale podle úplně jiných společenskopolitických not.

Co si lze vzít?

Golf před rokem 1989 je už uzavřená kapitola. Je to historie, dělí nás od ní celá jedna generace. Pokud však ve svém okolí máte nějaké hráče, kteří golf před rokem 1989 pamatují, ptejte se jich a vyzvídejte. Byla to neobvyklá éra a dodnes si z ní můžeme něco vzít. Například princip osobního nasazení, upřímnou náklonnost ke hře, nezištnost a pocit sounáležitosti. To je dnes spíše výjimkou. Tehdy se lidé museli víc snažit, museli víc obětovat. Dnes golf žije plněji a přirozeněji, ale v lehkosti tohoto bytí spojeného s materiální hojností, často luxusem, je skryta i jistá nezávaznost. Tehdy byl golf pro hráče kusem života. Dnes je … hlavně relax.

A přece to vyšlo!

Golf sice nebyl v centru zájmu socialistického sportu a tělovýchovy, přesto se v 80. letech podařilo prosadit do edičního plánu sportovního nakladatelství Olympia knížku nazvanou Golf, jejímž autorem byl Petr Němec, dnes známý profesionální trenér. Doc. Ing. Ivan Rais, tehdejší předseda výboru Svazu golfu ÚV ČSTV, v předmluvě píše: „Tento sport prošel vývojem ovlivněným jak ekonomickými, tak politickými změnami. Ze sportu výlučného se stal sport lidový, který poskytuje sportovní vyžití jak mladým, tak dříve narozeným. Dnes může hrát v ČSSR golf každý, kdo o něj má zájem. Nejsou zde žádné společenské ani majetkové bariéry, jak je to běžné v kapitalistických státech. Nám to připadá samozřejmé, ale propastný rozdíl si uvědomíme až v cizině, když se seznámíme s podmínkami, za jakých se tam někdo může stát golfistou.“ Dnes se nad takovými formulacemi můžeme usmívat, ale aby kniha o golfu tehdy vůbec mohla vyjít, bylo nezbytné opatřit ji ideologicky vhodným komentářem. Za kuriózní pak lze považovat pasáž, v níž Petr Němec vymezuje místo golfu ve sportovní typologii a řadí ho „mezi ´standardní herní soutěže´, stejně jako gorodky, kuželky a jiné méně známé hry.“ Narážka na „méně známé“ gorodky je nejen ironickým šlehem proslulému dopisu z roku 1952, v němž jistý komunistický funkcionář doporučuje golfistům místo golfu pěstovat právě tuto sovětskou zábavu, zároveň si ale autor pomáhá vložením golfu a gorodek do jednoho typologického pytle k lepšímu politickému obrazu svého sportu. Doba zkrátka pokročila a golf je na rozdíl od stalinských 50. let v roce 1988 už gorodkám rovnoprávným sportem.

Článek vyšel v časopise Golf Digest