Tak se hrálo u sousedů

(GOLF) S Rakouskem máme společnou nejen hranici a politickou minulost, ale jsme si podobní i v oblasti golfu. Vývoj tu šel spíše pozvolna než rychle, byl přerušen dvěma válkami a jejími důsledky, široká veřejnost se ke hře během 20. století příliš nedostala. Rakouský golf je dnes ale dál než ten český.

Na rozdíl od západněji položených zemí Evropy jako je Francie, Nizozemsko nebo Německo, kde se golf hrál už koncem 19. století, se středoevropský golf v Rakousko-Uhersku začal rozvíjet později. Teprve po roce 1900 sem tuto hru, jako ostatně do celé Evropy, přinášejí britští hráči a profesionálové. Ti byli k službám jak domácím zájemcům, tak především bohatým turistům z anglicky mluvících zemí. Známe to i z lázeňských center v našem prostoru, ať už jde o Mariánské Lázně (hřiště otevřeno v roce 1905), anebo Karlovy Vary (hrálo se od roku 1906). Další areály byly například v Piešťanech či Františkových Lázních.

Prvním golfovým klubem s hřištěm v c. a k. monarchii bylo nicméně to, které se nalézalo v samotném centru země, ve Vídni. Wiener Golf Club K. K. Prater byl založen roku 1901 a jeho hřiště mělo devět jamek. Pozoruhodný je seznam členů klubu, kterých bylo před první světovou válkou okolo devadesáti. Dělili se na tři skupiny, a to dle výše příspěvků 500, 100 a 75 korun. Nalezneme mezi nimi tři prince, sedm knížat (Fürstenberg, Kinsky, Liechtenstein aj.), čtyři barony, sedm hrabat i sedm excelencí, mnoho doktorů, lordů a dalších aristokratů. Nečekaným jménem je i slavný architekt Adolf Loos (platil 100 k).

Golf byl tehdy záležitostí té nejvyšší rakouské společenské smetánky, kterou doplňovali Britové a diplomaté. Vedle vídeňského a lázeňských hřišť vzniklo na tehdejším rakousko-uherském území ještě hřiště v Budapešti, také několik ryze soukromých areálků. Celkově hrálo golf v Rakousku-Uhersku několik stovek hráčů, přičemž těch rakouských z hlediska národnostního bychom v éře do roku 1918 napočítali jen dvě stovky.

Růsty i pády

S první světovou válkou se starý svět zhroutil. Rakousko, které se stalo republikou, z ní vyšlo ochuzené nejen o velká území, ale ztratilo někdejší ekonomickou sílu i společenský lesk. Lidé byli dezorientovaní, frustrovaní. I proto se rakouský golf nerozvinul po roce 1918 tak jako třeba francouzský (mezi válkami 83 hřišť) či německý (55). Rakousko mělo na konci třicátých let jen sedm hřišť (tři osmnáctijamková) a zhruba 700 hráčů. V Československu, které bylo rozlohou a počtem obyvatel asi o třetinu větší, bylo osm hřišť (dvě osmnáctijamková) a do 500 hráčů, z nichž ovšem část pocházela z německé příhraniční oblasti.

Z typických rakouských klubů tehdejší doby můžeme jmenovat Golf Club Semmering, který leží v lázeňské oblasti jižně od Vídně, kam také vede známá horská železnice (viz rámeček). V roce 1927 byl založen vídeňský International Country Club Wien-Lainz, dále se hrálo v korutanském Golf Clubu Dellach, v Innsbrucku, u tyrolského jezera Achensee, v Kitzbühelu či Salzkammergutu – Solné komoře, což je oblast ve středu země ohraničená ze tří stran mohutnými horami. Většinou šlo o známé lokality, dodnes turisticky hojně navštěvované.

Rakouský meziválečný golf byl nadále hlavně společenskou záležitostí, ale měl už také svoji živoucí sportovní rovinu. V letech 1925-1937 se hrála mezinárodní mistrovství Rakouska, od roku 1933 byl pořádán turnaj středoevropských klubů; hned první ročník vyhrál český Golf Club Praha. V roce 1931 také vznikl místní národní golfový svaz, Österreichischer Golfverband. Opět shodný časový vývoj s naší zemí: Golfový svaz ČSR byl založen téhož roku. Západnější země své svazy konstituovaly už před rokem 1914.

Druhá světová válka zanechala Rakousko zbídačené. Marshallův plán (1,6 miliardy dolarů pomoci) ovšem vytáhl zemi z nejhoršího a v roce 1949 už bylo hospodářství na předválečné úrovni. Země však stále byla okupována cizími vojsky, plnou suverenitu získala až v roce 1955, kdy odešla sovětská armáda. Na rozdíl od Československa v Rakousku nepřevládly komunistické ideje, síly byly vyrovnány mezi lidovci a sociálními demokraty. I díky tomu se země neocitla ve východním bloku, ale udržela si během studené války neutralitu.

Golfistů bylo po válce minimum, jen pár desítek. Někteří dřívější odešli ze země, jiní zemřeli na bojištích. Život se vrátil v roce 1946 nejprve na korutanské hřiště GC Dellach, postupně přibývala další, některá však i zanikla. Asi nepřekvapí, že v britské okupační zóně na jihu země vznikla British Troops Austria Golfing Society, tedy společnost britských vojáků v Rakousku, kteří hráli golf.

Hráčů bylo počátkem padesátých let 500, toto číslo zůstalo i po celou dekádu. Jistě lepší situace ve srovnání s Československem, kde golf byl potlačován, ovšem takové Švýcarsko mělo v roce 1957 už 2 500 hráčů, Německo okolo 5 000. A zatímco Švýcarsko také zesílilo do roku 1965 na 3 500 hráčů a 27 hřišť, stejně velké Rakousko mělo tehdy jen 12 hřišť a 700 hráčů. O golf tu ze strany veřejnosti nebyl prakticky žádný zájem. A to se v roce 1956 v zemi například objevil tehdy slavný americký hráč Bob Hope, který svým prvním drivem znovuotevíral kitzbühelské hřiště. Na exhibici se v témže roce představil také jeho krajan Ken Venturi.

Golfu tehdy propadl i slavný lyžař Toni Sailer, který se mohl pyšnit handicapem 4. Hru hrál i horolezec a autor známé knihy Sedm let v Tibetu Heinrich Harrer, který pak mezi roky 1964-1979 stál i v čele rakouského golfového svazu. Skutečnost, že byl před válkou členem SA a od roku 1938 i SS, vešla ve známost až v roce 1997.  

Rozvoj s opožděním

Zatímco Američané se i díky Arnoldu Plamerovi, první golfové televizní hvězdě, už v šedesátých letech hrnuli do golfu po stovkách tisíc, kontinentální Evropa si dávala na čas. A Rakousko, které hýčkalo tradici poklidného císařství, doslova pospávalo. Čtvrtstoletí od šedesátých let až do poloviny osmdesátých let proto přineslo jen malý pokrok. Počet hřišť se v dané éře zvýšil sice dvojnásobně na 24, ale hráčů bylo v roce 1985 jen něco přes 5 000. Především tento údaj říká, že stále nešlo o sport masový a známý. V Západním Německu přitom bylo už v roce 1980 hráčů desetkrát více.

Důvody? Stejné jako byly ty, kvůli nimiž pronikal golf už před 1. světovou válkou do střední Evropy s opožděním. Nové trendy včetně „nových“ sportů jako je golf, se v Evropě šíří ze západu na východ. Navíc Rakušané neměli hráče formátu Bernharda Langera, který už v 80. letech utrhl lavinu růstu popularity hry v Západním Německu. Ale i on Rakušanům pomohl (viz rámeček).

Pomyslným přelomem v dějinách moderního rakouského sportovního golfu byl rok 1990. Tehdy se konalo první Austrian Open ze série European Tour. Ve startovním poli byl nejen Langer, ale také Jack Nicklaus – byť ve svých 50 letech především v roli ambasadora golfu. Langer tehdy na hřišti Altentann vyhrál, European Tour se pak hrála až do roku 1996 (v r. 1995 vyhrál Alex Čejka), v letech 1997-2005 se však konaly pouze turnaje Challenge Tour. Zase lze vysledovat analogii s naším golfem. Rakušané chtěli mít turnaj nejvyšší série, ale měli potíže sehnat dostatek peněz na pokrytí nákladů.

V roce 2003 se Challenge Tour poprvé konala na exkluzivním hřišti Fontana Golf Club na jižním okraji Vídně a sem se také v roce 2006 vrátila nejvyšší European Tour. Hraje se v zemi dodnes. V roce 2006 zvítězil rakouský hráč Markus Brier, ze známějších vítězů zmiňme španěla Rafaela Cabrera-Bella (2009) nebo Holanďana Joosta Luitena (2013). Z dalších domácích hráčů triumfoval v roce 2012 Bernd Wiesberger. V současnosti hostí turnaj hřiště Diamond Country Club v Atzenbruggu, asi 35 kilometrů západně od Vídně.

Prvním rakouským golfistou skutečně evropské úrovně byl zmíněný Marcus Brier (nar. 1968). Za svoji profesionální dráhu si v letech 1995-2013 vydělal přes 4 miliony eur, odehrál 370 turnajů na European Tour a na dvou z nich zvítězil. Ve světovém žebříčku OWGR byl nejlépe 92., v průměru se pohyboval ve druhé a třetí stovce. Jeho o generaci mladší následovník Bernd Wiesberger (nar. 1985) si přitom vede ještě lépe. Od roku 2009 triumfoval už na čtyřech turnajích European Tour, dosavadní zisk z více než 200 turnajů má přes 9 milionů eur, navíc je v posledních letech hráčem první světové padesátky (nejlépe 23.). To už je skutečně evropská třída.

Wiesberger je ovšem zatím osamocený. Rakouský sportovní golf se nemůže měřit se švédským, německým či španělským. I Francouzi, Dánové a Italové jsou lepší. Další rakouští hráči jako Martin Wiegele či Lukas Nemecz se pohybují až okolo 400. místa světového žebříčku. Celkově najdeme v TOP 1000 sedm jmen s rakouskou vlaječkou. To je zhruba úroveň Nizozemska či Finska. Ale Rakušané jsou na tom lépe než Belgičané či Švýcaři. Také než Češi, kteří mají v TOP 1000 jediného hráče.

Lidi, chce to lidi

Brier ani Wiesberger se nestali úspěšnými náhodně. Stojí za nimi tradice sportovního golfu, která zesílila už v 70. letech. Samozřejmě pomohl rapidní nárůst zájmu o hru od 90. let. Lze jen opakovat známou pravdu: kvalita se rodí z kvantity. V roce 1990 bylo v zemi už 42 hřišť a 10 000 hráčů, a to teprve začínal největší boom spojený s celou dekádou 90. let. Zatímco v Česku jsme se golfově rozkoukávali, stavěli Karlštejn a sporadicky otevírali domácká hřiště (Luby, Bechyni či Hrádek u Nechanic), v Rakousku se už budovaly desítky velkých hřišť za velké peníze. Kapitál Rakušané už měli – – Češi ještě ne.

V roce 2000 byl počet zdejších golfových areálů na čísle 108 a golfistů bylo v klubech organizováno na 54 000. Růst se pak zastavil těsně před ekonomickou krizí, v roce 2008, kdy bylo dosaženo vůbec nejvyššího počtu areálů, 154. Hře se věnovalo 104 000 hráčů. Rakušané po dvě desetiletí, od roku 1990 až do roku 2009, intenzivně objevovali kouzlo golfu, byť to bylo o něco později (zhruba o 5-10 let) než jinde na Západě. A pochopili také, že golf může být přínosem pro jejich turistický ruch. To se týká hlavně hřišť v oblasti Alp.

Nelze jmenovat všechna zdejší kvalitní i krásná hřiště, ale pár těch z kategorie nejznámějších: Adamstal, což je „srdcařský“ projekt Franze Wittmanna, bývalého rallye závodníka a posléze i prezidenta rakouského golfového svazu. Hřiště leží mezi horami, jamky mají dramatický ráz. Punc aristokratické minulosti má hřiště u barokního zámku Schönborn (leží na cestě ze Znojma do Vídně), vybudované v roce 1989. Známý je i areál Zell Am See / Kaprun, kde jsou dvě hřiště. Populární je v Česku dobře známý Haugschlag ležící jen kousek od Nové Bystřice. Kdo by chtěl vědět o místních hřištích víc, na stránce www.top100golfcourses.com v rubrice Austria najde přehled tří desítek těch nejlepších.

Rakouská hřiště jsou relativně rovnoměrně rozložena po celé zemi, nejvíce jich je ve spolkové zemi Dolní Rakousko (42), jejímž centrem je Vídeň (v jejím okolí cca 30 hřišť). Desítka areálů je v okolí alpského Kitzbühelu, saturována je oblast u Salzburku (20). Nemálo areálů (25) je v jižní části země, u Klagenfurtu a Grazu.

Ani rakouský golf ale nemá na růžích ustálo. V popularitě stojí daleko za lyžováním, fotbalem či motoristickým sportem, nadále se potýká s předsudky a finanční náročností (cena za hru 50-80 euro, nejlepší hřiště i okolo 100 euro). Problémem je navíc současná stagnace golfu v Evropě. Některá hřiště bojují o život – je to třeba případ areálu Waidhofen, který leží dvacet kilometrů jižně od Slavonic a je uzavřený. Rakušané se nicméně snaží lákat zahraniční hráče, je to vidět i na aktivní účasti rakouských turistických subjektů v české republice. Dříve se prezentovali na golfových veletrzích, nyní je vídáme třeba na turnaji ET na Albatrossu. Rakušané mají co nabídnout, ve srovnání s Českem je kvalita hřišť o něco vyšší a služby lepší a širší.

Celkově však golf v zemi našich jižních sousedů zapustil pevné kořeny, skutečně se rozvinul. Počet půl druhé stovky hřišť a přes 100 000 hráčů je na zemi s 8,7 miliony obyvatel velmi solidní pozice. Želbohu, Česká republika na Rakušany ještě stále hledí z jistého odstupu. 

Golfové dráhy u železniční dráhy

Semmering je pojem: jde o první horskou železnici na světě, vybudována byla v letech 1848-1854. Čtyřicetikilometrový úsek na trase Vídeň – Štýrský Hradec patří do seznamu památek UNESCO. Má 14 tunelů, 16 viaduktů a 129 mostů, nejvyššího bodu dosahuje trať u městečka Semmering (896 m.n.m.). Golf je tu spjat s místním Südbahnhotelem, jenž byl založen už v roce 1882 a v roce 1903 rozšířen. Jezdili sem spisovatelé Arthur Schnitzler či Franz Werfel, také Sigmund Freud. Golf si dal trochu na čas, teprve v roce 1924 byl založen místní klub a v roce 1926 otevřeno devítijamkové hřiště s parem 33. V roce 1935 byla zahájena stavba osmnáctijamkového hřiště, které navrhoval Constantin Noskowski, jenž designoval i karlovarské hřiště. Válka však dokončení areálu znemožnila. Hotel byl znovuotevřen až v roce 1948, golf se zde kvůli okupaci ruskými vojáky (odešli 1955) nehrál. Teprve v roce 1964 došlo k obnovení klubu, který funguje dodnes. Semmeringské golfové plochy, na nichž je nyní devět jamek s parem 62, leží ve výšce 1 000 metrů a jsou nejstarším golfovým prostorem, na němž se dnes v Rakousku hraje. Cena za hru se pohybuje mezi 40-50 euro.

Hvězdy byly nápomocny

Růstu popularity golfu v Rakousku napomohly od konce 80. let i četné návštěvy slavných zahraničních hráčů, jejich exhibiční hry i golfové show. Jedna z velkých akcí se konala v roce 1987 na hřišti Schloss Pichlarn. Šlo o německo-rakouské utkání čtyř hráčů, mezi nimiž byl největší hvězdou Bernhard Langer, který byl už tehdy držitelem prvního zeleného saka z Masters v Augustě (1985). Tehdejších 500 diváků při celé show může připomínat skromnější diváckou kulisu podobných akcí u nás po roce 2000, ale o rok později, 1988, už přišlo na exhibici Seve Ballesterose 1 500 diváků. A na společnou show Payne Stewarta a Bernharda Langera se v roce 1989 dostavilo do Kitzbühelu na 3 000 fanoušků golfu. Langer tehdy hrál v tyroláckých kožených kalhotách a Stewart v britských pumpkách. Velkou akcí byly i turnaje tehdejší manželky rakouského kancléře Christine Vranitzky nazvané Charity Cup, kde v ročnících 1990 a 1991 hráli hráči takových jmen jako Greg Norman, Tom Watson, Lee Trevino, Ian Woosnam, José Maria Olazabal, Tom Kite či Fuzzy Zoeller.

Článek vyšel v časopise Golf Digest