Sběrač míčů vzpomíná

(GOLF) Lidé na celém světě něco sbírají. Psycholog Carl Gustav Jung tvrdil, že se do sběratelství promítá přirozený lidský pud – naši dávní předci sbírali plody, aby měli co jíst. Dnes sbíráme věci: známky, mince, pohlednice či cenné obrazy. Poslyšte příběh sběrače golfových míčků, pro kterého se vášeň nacházení kulatých bílých předmětů stala nezbytnou součástí hry.

Moje heslo zní: „Když z hřiště odcházím s větším počtem míčů, než s jakým jsem tam vstoupil, byla to pro mne vždy dobrá hra.“ Díky tomuto přístupu, respektive nalézání míčků ztracených jinými hráči, jsem prožil patrně víc uspokojivých golfových kol, než kdybych se soustředil jen na to, zda se mi herně dařilo či nikoli.

Osm set

Za čtrnáct let hraní golfu jsem si koupil pouhých deset míčků. Stalo se to úplně na začátku, neměl jsem tehdy ani Zelenou kartu, trénoval v indooru patování a připadalo mi přirozené, že se míčky kupují. Třeba jako tenisáky.

Jenže pak jsem poprvé vstoupil na golfové hřiště a při úvodní hře s trenérem jsem poznal, v čem je jedno z kouzel golfu: nalézání míčků, které ztratili jiní hráči. „Tady v té rokli jich bývá po turnaji spousta“, pronesl trenér na čtyřparové trojce v Podbořánkách, s pohledem dolů mezi stromy. Při hledání našel čtyři. Daroval mi je všechny.

Tím začal příběh, který trvá dodnes. Hraju a přitom hledám. Asi před pěti lety jsem dosáhl maxima, měl jsem doma skoro 800 golfových míčků. V drtivé většině šlo o nalezence. Zbytek, asi padesát, bylo zcela nových v krabičkách, obdržených při turnajích, a sedm desítek drivingových, které mi daroval golfový architekt Jiří Velden. Díky Jirko, mám je dodnes a občas s nimi trénuji na pláni na Bílé Hoře!

Nezdržovat. A jít sám.

Golf je hrou chození, ale i čekání a mnoha hluchých okamžiků. Právě ty mohou sloužit k tomu, abyste se porozhlédli po okolí. Pračlověk-sběrač ve mně vždy pookřeje, když vidím cosi kulatého, co má svoji hodnotu a přitom je to zdarma k odběru. Můj zrak se za ta léta vyvinul v ostříží, na bílou v zeleném či hnědém mám vytříbený cit. Naopak houby neumím hledat vůbec. Hnědá v hnědém, to jsem ztracen. 

Pro hledače je důležitý způsob jeho hry. Kdo hraje rozumně, nehledá vlastní míčky. Většinou hraji obezřetný bogey-golf, nelétám do stran často, takže mi zbývá čas na hledání jiných míčů.

Když hrajete ve skupině či na plném hřišti, je hlavní nezdržovat hru. To platí absolutně, správné tempo hry je nadřazeno hledání. Například na Britských ostrovech se hraje opravdu rychle, tam času na hledání mnoho není. Ale čeští hráči nebývají zrovna rychlíci. Poskytnou vám chvíle pro vaši zálibu.

Hlavním míčkonosným úderem je drive. Kolik jich jen letí do nejrůznějších míst vedle fervejí? Nechoďte proto od odpaliště středem ferveje, ale po jejích okrajích. Také když hledáte míč vašeho spoluhráče, často nalézáte jiné. Když čekáte na flight před vámi, využijte čas a pátrejte.

Zlaté pravidlo hledačství nicméně říká, že nejlépe se hledá, pokud jdete sám. Když je navíc hřiště prázdné a nikdo na vás netlačí. Pak můžete zabrousit do různých koutů hřiště a nalézat. Prostou hrou byste devět jamek prolétli za hodinu a půl, takto si uděláte procházku dvě hodiny a jste pořád v časovém limitu.

Kde hledat

Klíčovou pro nacházení míčů je lokalita. Na některých jamkách můžete chodit křížem krážem a žádné míčky nenajdete. Na jiných jamkách jich jsou desítky. Co z jedněch jamek dělá míčkonosné a z druhých míčkoskoupé?

Něco o typické míčkonosné jamce. Obvykle to bývá dlouhý čtyřpar, ze žlutých nad 350 metrů, kde je po pravé straně aut a zároveň les, křoví atd. Na takové jamce hraje hráč-pravák tak, že se do rány opře; protože jamka je dlouhá a on chce být daleko, aby mohl hrát do greenu druhou. Síla, kterou vyvine, je však nadbytečná a vyplodí slice. Ten letí vpravo do autu, do lesa. Takový míč pak hráč ani nehledá, hraje provizi.

Vstoupíte-li na této jamce do lesa vpravo cca 150-200 metrů od odpaliště, určitě tam mnoho míčků najdete. Zmíněná délka je totiž průměrnou délkou rekreačních drivů.

Typickou je v tomto směru jamka č. 5 na Karlštejně (370 m). Velice těžká jamka, míče navíc v pravém autu sjíždějí dolů. Nalezl jsem jich tu desítky. Také na Čertově Břemeni jamka č. 5. Ta má sice jen 332 metrů, ale vpravo je lesík i ohrada pro zvěř.

Zatažený drive je méně častou chybou ve srovnání se slicem, ale i on přináší zisk. Pětiparová jamka č. 2 na Loretě spolehlivě vrhá první zatažené rány do lesa. Leč chodí tudy i turisté a ti míčky občas vyzobou.

Míčkově štědré jsou čtyřpary a pětipary – čím delší rána, tím větší pravděpodobnost úletu. Naopak třípary tolik ztracenců neprodukují. Ale opět Loreta, jamka č. 11, je se svými 150 metry dost dlouhá i užší na to, aby zatažené rány končily vlevo v lese.

Další pravidlo: ztracené míče bývají více v okolí fervejí a méně u greenů. Do greenů se hraje železy, z kratší vzdálenosti, rány jsou přesnější. Hráč má tendenci míč hledat déle, pečlivěji. Je blízko cíle a nechce míč ani ránu ztratit.

Nejčastějším zdrojem míčů je les, křoviny, remízky, vysoká tráva, údolíčka, rokliny, srázy atd. A také okraje vodních ploch – rákosí, bahníčko anebo voda sama. Ovšem míček musí být z břehu vidět a být dosažitelný. Pozor, ať se nenamočíte! Lovítko s sebou nenosím, spoléhám především na hůl – dobrá je osmička, sedmička. Míč ve vodě podeberu hlavou hole, jemně ho nadnáším na hladinu (je nestabilní jako vajíčko na talířku), u hladiny trhnu a míč vyletí do vzduchu, kde se ho snažím chytit rukou.

Vysoce plodná je jamka číslo 2 v Hodkovičkách, k ní přilehlá pětiparová osmička. Pokud je neznačí jako biozónu se zákazem vstupu, jsou štědré rybníčky na několika jamkách v Hostivaři. Hřiště je díky své technické náročnosti a četným kritickým místům vyloženě míčkonosné, jednou jsem odtud odcházel s rekordními 37 nalezenými balónky. Bag se mi pronesl: váha míčku je 45 gramů, přidal jsem si víc než kilo a půl.

Jaké míče

Ačkoli hledám míče hlavně při hře, občas seberu nějaký i při jízdě na kole okolo hřiště. Někdy bývá jamka tak blízko silnice, že přímo ze sedla vidíte ztracené míče. Typicky jamka číslo 1 na Botanice. Zatažené drivy končí ve škarpě i za silnicí, na vedlejším poli. Míčky také bývají u silnice za greenem jamky č. 13 ve Mstěticích. Někdy také z kola sesednu a dám si pauzu 15 minut, při které hledám. V Poděbradech, kde jsou cyklostezky součástí areálu, to jde dobře.

Vhodným pomocníkem při hledání míčů je kedík. Tím nemyslím profesionálního kedíka, ale například vaši partnerku, která vás při hře doprovází. Pokud golf hraje a ví, kde hledat, snáší vám co jamku pár bílých dárečků. Jednou mi dělala kedíka sestra a míčů jsme odváželi přes dvacet.

Různá hřiště vám přinesou různou sortu míčů. Platí přímá úměra: čím je hřiště dražší, prestižnější, kvalitnější, tím lepší a novější míčky plodí. Nalezenci tu bývají bělostní a bez škrábanců. Hodně je ztrácejí bohatí hráči-cizinci. Naopak hřiště domácká, devítky v regionech, vám nabídnou všehochuť a často i balónky již notně obouchané. Neohrnujte nad nimi nos: hodí se pro kritické jamky s vodou. Právě tam také občas nacházím drivingové míče, ačkoli na hřišti se s nimi hrát nesmí. Ty si však domů neberu, nechávám je na odpalištích, aby je obsluha vrátila, kam patří.

Jeden z mých kuriózních zisků byl přitom právě drivingový. Na turnaji European Tour 2014 foukal na Albatrossu tak silný západní vítr, že hráči na drivingu někdy přestřelili celou plochu i ochranné sítě a míče končily za plotem, na silnici. Šel jsem tudy k parkovišti a válely se tu Titleist Pro V1 s malým nápisem PRACTICE. Pohrdněte takovými nalezenci, byť hrát bych s nimi asi neměl.

Nacházené míčky jsou běžné značky Titleist, Callaway, Srixon, Nike, Taylor Made, Top Flite atd. Většina je neoznačených, menší část opatřili jejich někdejší majitelé tečkami, písmenem, klikyháky atd. Zpestřením jsou míčky s logem klubu nebo firmy, někdy se vyskytuje i kuriozita, například jméno majitele: MÍRA KARAS 50. Tento jubilejní narozeninový míček si pamatuji stejně jako třeba míček s obrázkem psa Pluta, který vyplazuje jazyk a máchá holí.

Nalezené míčky dále beru do hry. Uchovávám jen výjimečné – například míček Wilson se lvem ve znaku (Sport Löwe), se kterým jsem uhrál zelenou kartu. Nebo míček, který pochází ze „země svaté“, ze Skotska, a má nápis Finest Scotch Whisky – The Famous Grouse (Slavný tetřívek).

Nehraji s nalezenci jiné barvy než bílé. Barevné míče, nejčastěji žluté a růžové, schovávám. Jestli budou mé dcery někdy hrát golf, třeba se jim právě tyhle barevné budou víc líbit.

Co s nimi?

V úvodu zmíněné číslo téměř 800 míčů bylo rekordem a je již minulostí. Dnes mám míčů asi čtyři stovky. Jistě mi budou do dalších let stačit, protože chodím hrát méně a za rok ztratím tak dvacet míčů. Moje hledačská náruživost také již poněkud ochabla, ale pořád platí, že většinou odcházím z hřiště se ziskem, nikoli ztrátou.

Nalezené míče jsem rozdal. Příjemcem je nejčastěji golfový kolega-přítel, který hraje srdcem a bez bázně, rád se do rány opře, a kamsi zalétnuvší míče ani moc nehledá. Tudíž ho čas od času rád zásobím novou dávkou.

Míče jsem nikdy neprodával. Rozumím těm, kteří si jejich prodejem přilepší k životu, byť to nebývá moc: hraný míč za 5, 10 korun je malý zisk. Pro mne je hledání a nalézání především činností zpestřující hru, příjemným rituálem. Příroda a golfisté mne takto nezištně obdarovávají. A vydělávat na nezdaru jiných, to by mi připadalo při tak gentlemanské hře, jakou je golf, nepřípadné.

Profesionální výlovy i prodeje

Nejlepšími místy pro profesionální sběr míčů jsou vodní plochy na hřišti. V USA ročně hráči ztratí na 300 miliónů míčů, tedy 20 000 na jedno hřiště. Jeden „lake ball“ se prodává v průměru za 75 centů, tedy asi 20 korun. Špičkový hledač si ročně přijde i na 150 000 dolarů.

Na Karlštejně lovili v minulosti za sezónu přes 3 000 míčů, na Kaskádě vylovili po jedné ze sezón ze všech ploch přes 10 000 míčů. Výlov provádějí profesionální potápěči, a i když míče sbírají naběráky snadno, dna jsou jimi posetá, fyzicky je to těžká práce. S míčky nabírají kal a bahno, které dokáží zvýšit hmotnost vyzdviženého nákladu. Ceny za kvalitní lake balls se různí, v Česku se prodávají v běžném komerčním prodeji od 15 do 50 korun. Na recepcích hřišť ale seženete nalezence všeho druhu i za 10 korun. A prodavači z řad místních přivydělávačů vám někdy prodají deset míčů i za 5 korun za kus. Známé bývají prodeje na Dýšině, kde se jimi zabývá rodina bydlící u železniční trati. Hledače z řad nezaměstnaných bývalo možné vidět třeba i na severočeském hřišti Most.

Článek vyšel v časopise Golf Digest