Rozhledník: V Krkonoších jsem potkal jen důchodce a školy

Do Krkonoš jsem vždycky jezdil na cyklistické výlety jen v létě. Když „dole“ bylo třicet na nulou, nahoře na vrcholech vál svěží větřík a bylo příjemně. Jenže teď jsem do hor vyrazil už v skoro podzimním počasí.

Vysílač Černá Hora, u něj socialistický realismus

Když vám v předpovědi počasí řeknou, že má být 16 až 21 stupňů, zaradujete se. Bude docela teplo. Většinou už člověk nevnímá, že předpovídař dodá, že v tisíci metrech bude třináct. Maximálně třináct… Dá se jezdit na kole ve třinácti a méně stupních? Dá, ale je opravdu zima.

Nový, vkusný: penzion Zvonička

Krkonoše v půli září jsou prázdné. Přijel jsem k lanovce v Janských Lázních v půl desáté dopoledne a nahoru jelo sedm lidí. Včetně mne. Na poslední chvíli bilanci vylepšila škola v přírodě, která se přihrnula v počtu asi dvaceti dětí.

Panorama se Sněžkou (vpravo)

Na Černé Hoře, ve výšce přes 1 200 metrů, to foukalo pořádně. Oblékl jsem na sebe všechny dodatečné kusy oblečení, co jsem měl s sebou. Dvě vrstvy na nohy, tři na tělo a bunda k tomu. Rukavice s dlouhými prsty. A vyrazil směrem na Výrovku a Luční boudu.

Černá Hora s vysílačem

Byla mi nejdřív zima, pak jsem se ale výjezdem zahřál tak, že jedna vrstva šla dolů. I když předpovídači říkali, že ten den má být polojasno, v horách se zatáhlo. Nicméně jsem oceňoval i přes tu zimu jednu věc: skoro nikdo tu nebyl. Cesty prázdné, jen jsem občas potkal důchodce. Anebo zase ty školy v přírodě. Cyklisty jsem viděl jen dva, muže a ženu, kteří vypadali poměrně sportovně. Žádní sváteční výletníci.

Zadní Rennerovky, cestou k Výrovce

Hory stály osamocené a člověk je mohl jen obdivovat. Fakt úžasné. Díky chladnému počasí jen malý opar, viditelnost dobrá. Dojel jsem na Výrovku a pustil se do prudkého stoupání na Modré sedlo, mezi druhý a třetí nejvyšší vrchol Česka: mezi Luční (1547 m) a Studniční (1554 m) horu. Připadal jsem si, jako když stoupám mezi dvěma mohutnými obry, kamsi do světa, který je už úplně jiný než ten „dole“. Kdo totiž zná Krkonoše, ví, že právě oblast za těmito velikány nabízí jedinečnou scénérii, která má charakter tundry. Když jsem dojel až na nejvyšší bod, na Modré sedlo, kochal jsem se jedinečností téhle náhorní plošiny, jaká v Česku jinde není.

Vlevo Luční, vpravo Studniční hora. Vlevo dole se krčí hotel Výrovka.

Menší problém byl v tom, že ve výšce 1498 metrů nad mořem už to foukalo opravdu hodně. I přes všechny vrstvy, přes neprofoukavou bundu i neprofoukavou vestu, mi byla od větru zima. Fotil jsem, chvílemi se choulil u kamenného památníku obětem hor (jsou tam jména těch, co zahynuli v 19. století, ale i před pár roky) a uvědomil si, že hory se s lidmi nemazlí. Jsou tuhé a tvrdé. Ale přesto má smysl do nich vyrážet, protože jsou krásné.

Hotel Výrovka

Dlouho jsem to nevydržel, a protože se ve zdejší oblasti nesmí mimo cesty, cyklisté navíc mohou dojet jen k Luční boudě a pak musí zpátky, tak jsem to v těch 1498 metrech nad mořem otočil a frčel tou samou cestou dolů. V letních měsících a při hezkém počasí chodí po téhle asfaltce davy turistů, teď tu nešel skoro nikdo. Tak jsem to mohl pustit a tachometr ukázal rychlost 70 kilometrů v hodině.

Studniční hora

Kombinace ledového větru a rychlosti způsobila, že jsem během ani ne dvou minut sjezdu prochladl, jako by bylo mínus dvacet. Ihned jsem po dojezdu u Výrovky zapadal do zdejšího hotelu, že si něco koupím.

Cesta na Modré sedlo

Znáte film Shining, který natočil v roce 1980 Stanley Kubrick a Jack Nicholson tu hraje spisovatele, co se v horském hotelu zblázní a chce zavraždit svou ženu i syna? Nicholsonův hrůzostrašný hotel Overlook je vcelku vřelým místem v porovnání se socialistickým chladem budovy na Výrovce. Bufet a restaurace sice fungovaly, polévka byla dobrá, ale nedokážu si představit, že bych v téhle odosobněné budově přespával. Brrr…

Dole Luční bouda

Z Výrovky jsem už mířil ke Špindlerovu Mlýnu. Klesal jsem někam do výšky okolo tisíce metrů a užíval si příjemného teplého počasí okolo dvanácti stupňů. Když jsem dorazil do Špindlu, bylo mi doslova vedro. Tohle letovisko je ve výšce asi sedmi set metrů, tady lidé chodili v tričku.

Vzadu Sněžka, vpravo Studniční

A propos Špindlerův Mlýn. Pamatuji si ho ještě z osmdesátých let, jako běžné horské centrum. Pak se začalo v devadesátých letech měnit. Pár let jsem tu nebyl, teď nedávno jsem četl o tom, jak se ze Špindlu stalo snobské městečko, kde si byty kupuje smetánka. Topolánek, Dalík a spol.

Vzadu už jsou západní Krkonoše

Pravdou je, že turista lačný zážitků tu dostane vše. Jezdí tu taxíky, pizza se tu rozváží autem, půjčit si můžete cokoli včetně terénních čtyřkolek, je tu fůra barů, restaurací, hotelů atd. Je to trochu přeplácané, trochu prďácké, ale kola obchodu se prostě točí. Neměl jsem nicméně čas zkoumat detaily, rychle jsem spěchal ke stanici lanovky na Medvědín. Ještě jsem chtěl ten den stihnout druhou půlku hor, oblast okolo Kotle a pramenu Labe. Ale o tom až příští týden.