Tady jsme byli aneb Jak fotit na kole

Mnozí cyklisté jezdí bez batohů, hodně lidí s sebou ale něco veze. Velikost brašen je přitom přímo úměrná délce cesty. Typičtí cykloturisté si s sebou ale vždy berou jednu věc: fotoaparát. Vždyť co by to bylo za výlet, kdybychom si z něj nepřivezli nějaké obrázky!

Fotografie vznikla před více než 170 lety jako prozaická touha zobrazit co nejvěrněji tento svět. Dodnes zůstává význam fotografování i přes jeho umělecké ambice hlavně v dokumentárnosti, ve schopnosti zprostředkovat události, osoby a místa. Lidé fotografují proto, aby zachytili prchavé okamžiky, které se už nebudou opakovat.

Pokud se člověk vydává na cesty na kole, skoro vždy vidí věci nové a netušené. Vyvolávají v něm chuť uložit si je i jinam, než jen do nespolehlivé paměti. Když si pak snímky z výletů prohlížíte, vracíte se mimoděk i po cestě svého života. Za padesát let může zesílit obsah těchto záběrů natolik, že jsou i obecným dokumentem doby a místa, jsou zastaveným časem.

Ve dvacátém století znamenalo pro fotografii významný posun zavedení kinofilmového formátu (1926) a nástup barvy (po roce 1950). Na konci století pak přišla velká revoluce v podobě digitální technologie. Výrazně se rozšířila možnost pořídit a uchovat mnoho snímků, zcela se změnilo jejich zpracování a upravování. Zmenšila se i velikost fotoaparátu. Asi jedinou výraznější nevýhodou je zdroj energie – baterie. Musíte s sebou na delší cesty brát nabíječku. Je ale možné, že běžný typ fotoaparátu se brzy přesune už jen do mobilních telefonů. Samostatný přístroj bude potřeba, jen když budete chtít pořizovat snímky ve vyšší kvalitě a za specifických podmínek.

Velká černá bednička

Základní otázka, kterou řeší každý cyklista-fotograf, zní: jaký typ fotoaparátu si mám na cesty brát? Jak velký má být a co všechno by měl umět? A jak drahý bude?

Profesionálové a zkušenější amatéři upřednostňují zrcadlovky, aparáty s robustním tělem a možností výměny objektivů. Objektiv je pro kvalitu fotky stěžejním prvkem, zjednodušeně lze říct, že čím větší (a také těžší) bývá, tím lepší je jeho optika a tím pádem i kvalita snímku. Zrcadlovka má pro cyklistu několik výhod, ale také mnoho nevýhod. Výhodou bude vždy schopnost fotit za téměř všech světlených podmínek a situací. Na různé scény lze volit různé objektivy, od širokoúhlých až po dlouhé, „půlmetrové“ teleobjektivy (vhodné pro sport nebo zvířata v přírodě). Také závěrka je rychlá: jakmile zmáčknete spoušť, máte fotku. To je zásadním faktorem třeba při reportážních fotkách. Svou roli hraje i to, že skrz objektiv vidíte okem bezprostředně celou scénu.

Cyklistů vozících zrcadlovky není mnoho. Příčina je nasnadě: přístroje jsou těžké a zaberou hodně místa. Bývají i drahé (s objektivy běžně přes 50 000 Kč), nelze je při delším putování jen tak nechat u kola v batohu. Zrcadlovka bývá spolehlivá a umí mnoho věcí – jenže většinu z nich průměrný fotograf nevyužije.

Vozit na kole zrcadlovku se proto vyplatí jen v případě, že cykloturista je zároveň pokročilým fotografem a požaduje vyšší a nejvyšší kvalitu. Jestliže například chcete fotit spolujezdce v situacích, kdy skáčí na kole přes kořeny, řítí se z kopce atd., pak bude zrcadlovka logickou volbou. Kdo ale fotí tak, že sleze z kola a fotí „jen“ krajinu dobře osvětlenou odpoledním sluncem, ten může využít i jiných fotoaparátů.

Není krabička jako krabička

Ani profesionálové dnes nemají jen zrcadlovky. Mnoho z nich nosí při ruce digitální kompakt s nevýměnným objektivem. S ním dokumentují každodennost. Většina světových firem – Canon, Nikon, Panasonic, Sony, Olympus, Fuji atd. – má ve své nabídce foťák rozměrů většího mobilu, který ale pořizuje vysoce kvalitní snímky. Má menší, ale dostatečně světlený objektiv s nevelkým zoomem, tělo bývá z kovu a ne z plastu.

Právě takové aparáty, jejichž cena se pohybuje mezi 10-15 tisíci korunami, mohou být pro cyklistu ideální. Důležitá je především kvalita objektivu. Poznávacím znakem je to, že objektiv nemá ohromující zoom typu „10x zvětšení“. Naopak, jde obvykle o rozsah jen mezi 24-130 mm (kinofilmový ekvivalent), tedy zvětšení maximálně 5x. Majitel má ovšem záruku, že fotka bude vždy technicky dobrá.

Mezičlánkem mezi zrcadlovkami a běžnými „krabičkovými“ digitály mohou být kompakty s výměnnými objektivy (praktickou nevýhodou je zde větší rozměr objektivu), případně kompakty s hledáčkem. Ten je sice malý, ale někomu focení „od oka“, ne přes obrazovku, vyhovuje víc. I tyto aparáty mají malé rozměry, stojí něco přes 10 000 korun a fotí velmi dobře.

Nejvíce cyklistů s sebou vozí standardní digitální kompakty, krabičky, které se vejdou i do dlaně. Cenově se pohybují mezi 2-8 tisíci korunami. Výrobci se snaží zákazníky lákat třeba tím, že zoom dosahuje obrovských rozpětí. Kvalita obrazu tím ale výrazně trpí, výsledky jsou při větším přiblížení rozmlžené, neostré, málo kontrastní. Stará pravda už z dob celuloidu platí i v digitální éře: nejlépe kreslí „pevné“ objektivy, s velkým průměrem skel. Čím menší je objektiv a čím větší rozpětí od něho požadujeme, tím horší výsledky dává.

Pokud cyklista vyráží na jednodenní či týdenní putování od jara do podzimu, pokud bude fotografovat především statické motivy – krajinu a stavby, pokud hledá praktičnost a střední kvalitu snímků, nechť volí běžný „kapesní“ kompaktní digitál v ceně nad 5 000. Ideálně pak „profi“ kompakt v ceně okolo 10 000 korun.

Jak fotit

Nejdůležitější myšlenka tohoto článku by mohla znít: Je lhostejné, jaký fotoaparát máte, hlavní je vaše umění fotit. Kdo neumí dobře vybrat motiv a nedokáže ho komponovat, tomu nepomůže ani ten nejautomatizovanější, nejdražší a nejlepší aparát.

V digitální éře je snadné zmáčknout spoušť a stáhnout si do počítače snímky. Ale když se pak díváte na většinu fotek z (nejen) cyklistických dovolených, je to obvykle dost nudný zážitek. Jen málokdo je schopen pořizovat bezchybné, neotřelé a hezké snímky. Digitální éra rozšířila počty povolaných, ale pořád je málo vyvolených.

Jak by měl cyklista při výjezdech fotit, co by měl vědět o fotografii obecně, čeho by se měl vyvarovat? Nelze tu krátce popsat téma, o kterém vycházejí celé knihy. Ale několik jednoduchých poznatků můžeme poskytnout.

Základní rada se týká toho, co vlastně fotit. Je důležité si vybrat jen jeden motiv, určitý výřez reality. Většina lidí chce mít naopak na jednom snímku „všechno“. Moře v pozadí, pláž v popředí, rodinku na pláži a ještě k tomu hrad postavený z písku. To málokdy vyjde. Lepší je fotit buď jenom moře, rodinu nebo hrad. Nefoťte také vaši spolujezdkyni před každou pamětihodností. Z toho vznikají ony nechvalné fotky typu „tady jsme byli“. Máňa u rybníka, Máňa na hradě, Máňa pod rozhlednou… Jenže když má Máňa 1,7 metru a rozhledna 50 metrů, bude výsledkem je neproporční pidimáňa a maxi rozhledna.

Na kole se asi nejčastěji fotí příroda, krajina, sídla, místa či budovy. Jde o statické motivy a člověk má tedy dost času na to vybrat si vhodné místo, dobře zakomponovat motiv do formátu. Kompozice je velmi důležitá a je také skoro vždy kamenem úrazu. Lidé mají přirozenou tendenci umisťovat důležité prvky (především lidské hlavy) do středu obrazu, stejně tak dělí například krajinu a oblohu na dvě stejné půlky. To je většinou chyba. Dobrou pomůckou je pravidlo zlatého řezu. Zjednodušeně: obraz si rozdělte na třetiny ve vertikální i horizontální rovině, do nich komponujte důležité linie v obraze. Jedna třetina obloha s mraky, druhá třetina hory v pozadí, třetí třetina louka v popředí. Lidská postava by neměla stát uprostřed, ale spíše v levé nebo pravé části obrazu.

Většina snímků má také spoustu přebytečného prostoru, hlavní motiv je příliš malý. Zkuste proto vždy jít k fotografovanému objektu o kousek blíž. Někdy rozhoduje pár metrů, někdy pár desítek. Využijte všechny možnosti zoomu – nikoli jen ty dvě krajní polohy max a min. Zkuste také popojít o kus vlevo nebo vpravo. Stojíte-li na rozkvetlé louce a v pozadí máte Krkonoše, když popojdete o padesát metrů vlevo nebo vpravo, dostanete tím do záběru třeba strom, který celou scénu oživí.

Pokud se vám nepodaří obraz nakomponovat už ve chvíli focení, hodně ještě vylepšíte při zpracování doma v počítači. Všechny fotografické editory disponují základní možností oříznout obraz, změnit jeho formát, třeba na podlouhlejší panorama. Nebojte se radikálně řezat, fotografie už dávno nemusí mít klasický formát 3:2. Naopak, pro fotografování krajiny se více hodí širokoúhlý formát 16:9, jaký mají dnešní televizní obrazovky.

Kolik fotek?

V kinofilmové éře člověk šetřil s políčky, fotil jen „tutovky“. Dneska máte možnost uložit si na kartu tisíce snímků. Určitě tím dosáhnete lepších výsledků, máte z čeho vybírat. Na druhou stranu se ale vystavujete nebezpečí, že vás nasnímané obrázky zahltí. Budete mít spousty fotek, ale i hodně nekvalitních.

Mazat, mazat, mazat – tak by mělo znít heslo v okamžiku, kdy po cyklistické jízdě či dovolené sednete k počítači a začnete zpracovávat snímky. Pokud nafotíte za jeden den sto snímků, zajímavých a dobrých z nich bude – deset, dvacet? Všichni profesionální fotografové vybírají tu nejlepší fotku z desítek méně zdařilých, všichni mají velký „odpad“. Snad jen Josef Sudek ho neměl, jenže on ty své dokonalé snímky krajin a zátiší připravoval a komponoval třeba i půl dne. A teprve pak zmáčkl spoušť.

Je rozhodně lepší ukázat přátelům jen třicet dobrých fotek z celotýdenní dovolené, než je zahltit třemi stovkami průměrných. Mažte nejen fotky neostré, příliš tmavé či světlé (v době automatiky jich bývá málo), ale prostě všechny fotky, které vás při prohlížení nezaujmou.

A ještě jedna věc: je nutné fotky v počítači ukládat podle systému. Je jedno, zda bude chronologický nebo tematický; ten druhý se zdá být z dlouhodobého hlediska příhodnější. Jinak se v tom množství snímků, které pořizujete při jízdách, ztratíte. Fotograf se tím sice mění v úředníka, který pořádá spisy v šanonech, ale na tohle by se dalo vztáhnout jedno pěkné heslo: Kdo má ve věcech pořádek, má na všechno čas. Kdo má tedy pořádek ve fotkách v počítači, má pak víc času na ježdění a fotografování.

Jak a čím fotím?

Fotit jsem se naučil už v půlce 80. let během studií žurnalistiky, původně jsem si fotky i sám vyvolával. Od 90. let jsem při cyklojízdách nejprve vozil velkou zrcadlovku Nikon se zoomem 28-200 mm, s ní jsem pořídil i všechny fotky do knihy Na kole křížem krážem po Čechách (2003). Výhodou byl kvalitní objektiv, jeho rozsah mi bohatě stačil na všechny situace. Foťák byl ale těžký, někdy i tlačil v batůžku do zad. Digitální éru jsem pak po roce 2000 zahájil malým kompaktem, posléze jsem zkoušel větší s desetinásobným zoomem (nedobré výsledky), až jsem si nakonec v roce 2007 na radu kolegy-profesionála koupil Panasonic Lumix DMC-LX2. Má zoom „jen“ 28-112 mm, ale na krajinářské motivy, které fotím při cyklistických cestách nejčastěji, mi stačí. Spolehlivý, s vynikající kresbou (objektiv Leica), s velmi sytými barvami. Vejde se mi do brašničky pod sedlo. Nevýhodou je pomalá závěrka, nemožnost vyklopit displej, který v prudkém slunci není dobře čitelný. Ale to na kvalitu snímku nemá vliv. Mám ještě výbornou pracovní zrcadlovku Canon D50 s objektivem 28-300mm, tu si ale na cestu nikdy neberu.

Při jednodenní cyklojízdě jsem schopen nafotit 300-500 snímků. Několik desítek motivů, od každého několik variant. Doma pak snímky okamžitě probírám. Obvykle mi zůstane 50-70 snímků, docela zdařilých je tak do deseti. Ty pak dávám na svůj cykloweb www.navzduchu.cz, případně je můžu s čistým svědomím poskytnout pro tisk. I tak mám ale množství fotek zbytečných, které bych klidně mohl smazat.

Kromě běžných rodinných fotek fotím prakticky jen dvě oblasti: českou krajinu, místopis, a česká golfová hřiště. Hřišť je v Česku devadesát, celkem z nich mám přes 13 000 fotek. Z Česka mám dalších 10 000. Člením je v počítači podle krajů – Praha, Karlovarsko, Vysočina, Liberecko atd. Střední Čechy, které mám nejpočejnější, dělím ještě na východ, západ, sever a jih. V každém kraji mám jednotlivé soubory (Lom Amerika, Okoř, Koněpruské jeskyně, Cyklostezka Berounka, Cukrák atd.) a v nich už fotky. Někdy mám i širší soubor (Krkonoše) a v nich podsoubory (Sněžka, Harrachov atd.). V systému se orientuju docela rychle, což je ale dáno i tím, že fotím skutečně jen dvě oblasti a ne tzv. celý svět a veškeré dění.

(Psáno pro měsíčník Cykloturistika)